ABÚ SIMBEL

23. července 2017 v 7:46
Abú Simbel

Ze sedmi núbijských chrámů, které zbudoval Ramesse II, jsou nejpůsobivější chrámy v Abú Simbel tesané v rostlé skále. Slavný švýcarský badatel a orientalista Johann Ludwig Burckhardt, vydávající se za šejka Ibrahíma Ibn Aballáha, navštívil 22. března 1813 Abú Simbel v naději, že tu najde bájný chrám Ebsambal, který žádný Evropan nikdy neviděl a o jehož existenci se vědělo pouze z nálezu některých nápisů. Náhle Burckhardt zahlédl horní partie čtyř kolosálních soch, které vyčnívaly z písku: to byl začátek objevení výstavnějšího a bohatšího ze dvou skalních chrámů, které dal Ramesse II. postavit na západním břehu Nilu v dolní Núbii. Jeden z nich byl zasvěcen bohům Amonovi, Reovi, Ptahovi a samotnému Ramesseovi (Velký chrám) a druhý bohyni Hathor a manželce Nefertari (Malý chrám). V říjnu r. 1815 navštívil Abú Simbel anglický cestovatel a sběratel starožitností Wiliam John Bankes, doprovázený Giovanni Finatim z Ferrary, jehož si najal jako sluhu. Tato dvojice se dostala do Malého chrámu. Všechno, co bylo možno vidět z Velkého chrámu, však byla jenom busta jedné ze čtyř obrovských soch, jež zdobily průčelí a znázorňovaly sedícího faraona. V březnu r. 1816 navštívil Abú Simbel piemontský konzul Drovetti, doprovázený svými zástupci Cailliaudem a Rifaudem, aniž by se jim však podařilo najmout dostatek dělníků pro odklizení písku. O uskutečnění tohoto projektu se rovněž zajímal Bankes. Jenom Giovannimu Batistovi Belzonimu, jehož doprovázeli angličtí námořní důstojníci Irby a Mangely, a Finati z Ferrary, se po měsíci namáhavé práce podařilo odstranit ohromnou masu písku, která blokovala vchod do chrámu a vstoupit do samotného chrámu dne 1. srpna 1817. Byl-li Belzoni snad zklamán, že nenalezl polady, které očekával (chrám byl prakticky prázdný), byl na druhé straně vzrušen krásou polychromovaných basreliéfů a impozantní velikostí pilířů hypostylové síně. Zcela nahoře je na Velkém chrámu vlys s dvaadvaceti paviány. Se zdviženými pažemi vzývají vycházející slunce, které pravidelně dvakrát ročně - 20. února a 20. října - zasvítí až do nejsvětější svatyně, která je vytesána ve skále v hloubce 64 m, aby "se spojilo s kultovními sochami velkých bohů" a v jejich středu s králem samým. Na 30 m vysokém a 35 m širokém průčelí Velkého chrámu jsou vytesány slavné sochy sedícího faraona, dosahující výšky zhruba 20 metrů. U nohou kolosů zobrazuje soubor menších soch nejbližší panovníkovy příbuzné. Vnitřní prostory chrámu začínají sloupovou síní, v jejíž prostřední ose se po stranách nalézá osm královských soch vysokých deset metrů. Barevné reliéfy opět oslavují bojovou odvahu velkého válečníka Ramesseho. Vedle obvyklé scény porážky nepřátel, kteří jsou v souladu s orientací světovýh stran zobrazeni vpravo jako Asiaté a vlevo jako Núbici, je vidět i krále, jak útočí na syrskou pevnost, jak probodává kopím Libyjce, jak přivádí v triumfálním průvodu núbijské zajatce; jsou tu vyobrazeny i různé okamžiky mnohokrát oslavované bitvy proti Chetitům u Kadeše. V této bitvě se na území Sýrie při řece Orontu navzájem střetly dvě velké armády v celkovém počtu téměř 60 000 mužů, aby vybojovaly jednu z nejmohutnějších bitev v dějinách starověku. Postranní komory chrámu sloužily jako sklady, v nichž byly uloženy kultovní předměty a chrámové poklady. Malou síní se čtyřmi sloupy, kde jsou znázorněny obětní výjevy před božím člunem, se vchází do příčné síně a do nejsvětější svatyně s velkými skulpturami Ptaha z Memfidy (vlevo), Amon-Rea z Théb s vysokou korunou z peří a slunečního sokola Re-Harachteje z Héliopole. Třetí postavou zleva byl sám Ramesse II. Malý chrám zasvětil Ramesse své nejmilejší choti Nefertari a bohyni Hathóře, s níž je královna všude ztotožňována - například v obrovských postavách průčelí, které vyobrazují krásnou Nefertari, orámovanou stojícími postavami jejího manžela, s rohatou korunou bohyně. Vnitřní prostor je rozdělěn šesti sloupy zdobenými hlavami bohyně Hathóry. Uprostřed jemných reliéfů, jejichž barvy se velmi dobře zachovaly, jsou vidět obětní výjevy, královská korunovace a triumf nad nepřáteli. Obzvláště půvabná scéna je korunovace královny Nefertari v příčném sále. Kultovní obraz v nejsvětější svatyni je sice poněkud zvětralý, ale přesto můžeme dobře rozpoznat výjev, který je na něm vyobrazen. Je to vysoký reliéf bohyně Hathóry-Nefertari v podobě krávy, pod jejíž ochranou stojí soška Ramesse II. Mezi léty 1964 až 1968 byly oba chrámy pod patronací UNESCO rozebrány a přeneseny o 210 m dále od řeky a o 65 m výše. Bylo posouzeno několik projektů a ten, který byl nakonec vybrán, navrhoval rozřezat a rozebrat chrámové průčelí a stěny chrámových místností na obrovské kvádry, ty přemístit a chrámy znovu sestavit uvnitř betonových kupolovitých staveb v simulovaném prostředí. Kolem původního umístění musela být postavena ochranná hráz, neboť během rozebírání chrámů již vody Násirova jezera začaly stoupat. Celé obrovské "Lego" bylo úspěšně dokončeno a přemístěné chrámy byly slavnostně otevřeny 22. září 1968




 

Šokující obvinění Howarda Cartera

26. prosince 2011 v 13:24 | matt63


Howard Carter (1874 - 1936). Je ve světě oslavován palcovými titulky jako objevitel hrobky faraona Tutanchamona (asi 1340 -1332 př.n.l.). Ale nebyl ctižádostivý průzkumník také zloděj? Asi 5000 předmětů na věčnost z faraonovy výbavy dodnes bere dech. Majestátnost nálezu se přenese i na objevitele. Carter získá čestný doktorát a americký prezident Calvin Coolidge (1872 - 1933) ho pozve na čaj. Mnozí egyptologové ho uznávají a označí ho za čestného muže plného idealismu. Nicméně dnes pomalu vycházejí najevo, že to není tak úplně pravda! Dokumenty, které jsou zkoumány ukazují, že oslavovaný hrdina v mnoha ohledech podváděl. Manipuloval s fotografiemi, falšoval dokumentaci o svých objevech a lhal i úřadu pro egyptské památky. I když se o Carterově nepoctivosti dlouho spekuluje, jasné důkazy vycházejí na povrch teprve dlouhá desetiletí po objevení hrobky. Německý egyptolog Christian Loeben se prochází egyptskými sbírkami muzea v Pařížském Louvru a zastaví se u malé sošky z fajánse s bílou glazurou, představuje věšebta, služebníka mrtvých. Loeben se skloní blíž a nevěří svým očím. ¨ Na figurce je napsáno Tutanchamonovo korunní jméno! To může pocházet jen z jeho hrobky! ˝ Postupně vyjde najevo, že k pokladům z hrobky faraona patří artefakty v některých světových muzeích!

Faraonův šperk v rukou zubaře.

Uloupené předměty v podobě dvou zlatých hlav jestřába jsou nalezeny v americkém Kansas City. Vyšetřování ukáže, že jsou součásti límce, který ležel přímo na mumii. Ta byla pokryta 20 litry balzamovacího oleje. Šperk se zlomil, když Carterovi spolupracovníci vyzvedávali mumii z rakve. Archeolog si je strčil do kapsy a později ukradené kousky věnoval darem svému zubaři! Některé předměty skončí i v německu. Muzeum v Sasku vlastní několik korálků z modré fajánse, Carter si je nejspíš schoval při vyklízení hrobky a později je věnoval své sekretářce.

Zlatý prsten pro ropného barona.

Thomas Hoving (1931 - 2009), bývalý ředitel Metropolitního muzea umění v New Yorku zveřejňuje svoje podezření už v roce 1970. Na základě interních spisů muzea zdokumentuje případy, v nichž Carter a jeho sponzor, anglický hrabě George E. Carnarvon (1866 - 1923) evidentně z hrobky kradli. Hoving vypátrá, že spony, na které je zobrazen faraon na válečném voze, darovali Egyptskému králi Fuadovi I. (1868 - 1936). Americký ropný baron Edward Harkness (1874 - 1940) pro změnu obdržel zlatý prsten.

Z korespondence mezi Carterem a lordem Carnarvonem .

Dne 22. prosince 1922 píše lord Carnarvon ze svého zámku Highclere Castle: Chci neoznačené věci! To znamená malé kousky bez kartuše, která obsahuje faraonovo jméno. Takové předměty je totiž obtížné identifikovat. Carter je chycen při činu pouze jednou. Uschová malovanou bustu faraona do postranní komory bez registrační značky do bedny od vína. Inspektoři úřadu pro egyptské památky bustu sice objeví, ale Carter se dokáže vymluvit a skandál není zveřejněn.

Černá kočka se vynoří v Clevelandu.

Metropolitní muzeum umění v New Yorku vlastní asi 20 předmětů, které pocházejí z Tutanchamonovy hrobky, patří mezi ně malý pes ze slonoviny, gazela, prsteny, nádherná malířská paleta a dokonce dva hřebíky ze stříbrné rakve. Muzeum v New Yorku má také ve vlastnictví sochu dívky, lžíci na mastičky a modrou skleněnou vázu. Kočka vyřezaná z černého minerálu Hematitu se objeví v americkém Clevelandu. ,, Pro Angličany je Carter vynikající archeolog. To že si vydělával na prodeji uloupených starověkých uměleckých předmětech se snaží většinou ututlat. ˝ Říká egyptolog Loeben. Alfred Lucas jeden z Carterových spolupracovníků, přiznal, že jeho šéf sám tajně odpečetil dveře pohřební komory a dostal se dovnitř. Pak jí opět zapečetil falešnou starověkou pečetí. Tato zpráva se objevila v roce 1947 ve vědeckém časopise v Káhiře, ale nikdo jí nevěnuje pozornost.

Na otevření hrobky do Údolí králů dne 21. listopadu 1922 přijíždí lord Carnarvon i se svojí 21 letou dcerou Evelyn (1901 - 1980). Teprve potom dělníci otevírají zapečetěné dveře, jejichž malta ukazuje na stopy předchozího vloupání. Za nimi leží chodba plná suti, ale i nádob, pohárů a skříněk. To vše ukazuje na vyloupení hrobky. Odpoledne 26. listopadu je nepořádek odstraněn a dělníci odkryjí další
zazděné dveře. Carter u nich pomocí železné tyče prorazí otvor široký natolik aby mohl prostrčit ruku a v mihotavém plaménku svíčky zahlédne ,, úžasné věci , a pak údajně práce zastaví! Viděli jsme dost a díru jsme znovu ucpali. ˝ A oznámí nález na úřadu pro egyptské památky ,jak vyžaduje licence. Ale to všechno je lež. Co skutečně následovalo, objasňuje zpráva, kterou lord Carnavron krátce před svou smrtí tu také prostudoval Hoving , místo aby čekali na inspektora, prokope se Carter s Carnavronem a Evelyn úzkým otvorem dovnitř. Prozkoumají předsíň hrobky, zpřeházejí naskládané předměty v úzké místnosti a zkoumají vyřezané židle, hrací stoly a drahé vázy a při té příležitosti si strčí do kapes pohárky s parfémy. Spiklenci opustí hrobku o několik hodin později a vše zamlčí. Jen lady Evelyn se později zmíní o této události v dopise Carterovi: ,, Děkuji Vám, že jste mě vzal na nejposvátnější místo! ˝ Negativní důsledky jejich nočního plenění se vlečou dodnes. Nikdo neví, jak vypadala hrobka v nedotčeném stavu. Carter nepořádek v ní přisuzuje barbarství starověkých zlodějů, ale mohl je způsobit sám! Například tvrdil, že zloději ve starověku odlomili zlaté figurky z vozů. Podle Loebena je toto tvrzení absurdní: ,, Takové druhy ozdob vůbec neexistovaly! ˝
Lhal a uváděl další egyptology v omyl. Chtěl, aby se věřilo, že Tutanchamonova hrobka je částečně vykradená, a on by pak podle licenční smlouvy mohl vyvézt polovinu předmětů ze země.

Stopa moderní boty s podpatkem.

Dnes už lze jen stěží popřít, že Carter, který již dříve obchodoval s egyptskými starožitnostmi, si pomohl k cennostem z Tutanchamonovy hrobky sám. Také teorie o částečném vykradení hrobky ve starověku je stále pochybnější. Dobová Carterova dokumentace tvrdí, že se na bílém luku dochovala stopa starověkého vetřelce. Egyptolog Krauss zkoumal tyto důkazy. ,, Stopa je na fotografii opravdu vidět ˝ vysvětluje, ,, ale nejsou to egyptské sandály ale moderní bota s podpatkem. Mohla by to být Carterova vlastní stopa! ˝ Kdo a co z jeho týmu ukradl a kde všechny předměty skončily, zůstane pravděpodobně jednou z největších záhad egyptologie.

Královna Nefertiti

3. února 2011 v 12:11 | maat63
Nefertiti
Slavná egyptská královna Nefertiti byla ženou faraona Amenhotepa IV. Měla s ním šest dcer a byla nevlastní matkou legendárního faraona Tutanchámona. Nefertiti byla jednou z nejmocnějších a nejkrásnějších žen starého Egypta.
Žila v tzv. amarnském období (cca 1381 - 1344 před Kristem), což je jeden z nejznámějších pojmů egyptologie označující souhrnně náboženskou a kulturní epochu egyptské historie druhé poloviny 18. dynastie. Hlavním představitelem tohoto období egyptských dějin je její manžel faraon Amenhotep IV., jinak též Achnaton (Echnaton).
Amehnotep IV., syn faraona Amenhotepa III. a královny Teje, se zpočátku jmenoval po svém otci Amenhotep (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep), teprve později si nechal říkat Achnaton. Pocházel z mnoha sourozenců - jsou známi starší bratr korunní princ Thutmose a čtyři sestry: Sat-Amun, Isis, Henut-tau-nebu a Nebet-ah. Achnaton se narodil a žil v Thébách v královském paláci Malqata, ale na veřejnosti se objevoval jen sporadicky. Jeho uzavřenost se dnes mnozí archeologové snaží vysvětlit fyzickou, popřípadě duševní poruchou, která se u něj projevila už v dětství.
Amenhotep III. v třicátém sedmém roce své vlády umírá a jelikož jeho nejstarší syn Thutmose předčasně zemřel, nastupuje na trůn mladší Achnaton a zcela podle tradice se v Karnaku nechává korunovat na krále Horního a Dolního Egypta.
Kdy se Achnaton oženil s Nefertiti není známo. Jisté je jen to, že tento sňatek nebyl v souladu s tradicemi a Achnaton namísto aby se oženil se svou sestrou Satamun, bere si šlechtičnu nekrálovského původu.
V třetím roce vlády vysílá Achnaton velekněze Maie na expedici do wádí Hammamat ve Východní poušti. Tak se zbavil silného nepřítele, který mohl kazit jeho záměry. Jakmile je kněz odstraněn, dává Achnaton příkaz k výstavbě velkolepého chrámu boha Atona uvnitř karnackého chrámového komplexu. Chrám je postaven z kamenných bloků, stěny jsou opatřeny reliéfy. V chrámu nechává postavit své monumentální sochy. (Ty jsou dnes vystavené v Egyptském muzeu v Káhiře).
V pátém roce vlády Achnaton odjíždí z Théb na sever a zakládá nové město na nedotčené a nehostinné půdě východního břehu Nilu, přesně uprostřed cesty mezi Memphidou a Thébami. Město je vybudováno za necelé dva roky a je ohraničeno čtrnácti hraničními stélami. Text stély z pátého roku vlády vypovídá o stavebním projektu v Achet-Atonu a o Achnatonově nadšení, neboť v den založení města přijel na místo v nádherném voze a svému božskému otci (Atonovi) obětoval ty nejlepší pochoutky a vůně. Na stéle se dále uvádí, že to nebyl člověk, ale bůh Aton, kdo vybral místo pro novou královskou rezidenci. Achnatonův díl zásluhy pak spočíval v tom, že rozeznal Atonovo znamení.
Svému bohu staví Achnaton velký a malý chrám, své královské manželce pak sluneční kapli a dva "jubilejní" chrámy. Nechává postavit královský palác a palác pro Královnu. Ve východním pohoří u Achet-Atonu zřizuje Achnaton svou hrobku a rovněž i hrobku pro Nefertiti a Merit-Aton.
Text stély z šestého roku vlády spočívá v přísaze krále ochraňovat město Achet-Aton a dovídáme se z ní o dění ve městě, například že faraon odjel jižním směrem k jihovýchodní hoře Achet-Atonu, kde zůstal stát v žhnoucích paprscích slunce a vykonal při životě svého otce Atona, manželky a princezen Merit-Aton a Maket-Aton, přísahu o dobudování města.
Již jeho otec faraon Amenhotep III. v době své vlády navázal na tradici Staré říše, kdy panovník byl spojován s bohem Re. Jeho syn Amenhotep IV. přivádí tuto snahu do extrému a na místo boha Amona dosazuje boha Atona jako nejvyššího boha Egypta. Amonovy kněží I lid toto snášejí s velkou nelibostí.
Bůh slunce měl v Egyptě vždycky zvláštní postavení, které jeho - boha životadárce - nadřazovalo nad bohy ostatní. Od dob faraona Chufua pojili králové své jméno s bohem Re a považovali se za jeho syny, čímž zdůrazňovali svůj božský původ a tedy i nárok na trůn. V období páté dynastie zažívá kult boha slunce svůj rozkvět a bůh Re z Heliopolis je povýšen nad ostatní bohy - ti jsou však nadále uctíváni, nehledíc na Achnatonovu reformu náboženství. Aby kněží posílili pozici Amona a zároveň příliš nepopřeli úlohy ostatních bohů, spojují boha Amona s bohem Re a vzniká jediný bůh Amon-Re.
Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se cítí být součástí stvořitelova záměru a jsou jím dosazeni jako králové, považuje se Achnaton za syna, pro kterého bylo to vše stvořeno a kterému to bylo dáno.
Achnatonova radikálnost spočívající v upřednostnění jediného boha přivedena do extrému skrze založení nového města, které muselo stát na doposud neposkvrněné půdě, měla své katastrofální důsledky.
Egyptský lid byl připraven o své tradiční bohy, kteří chránili je i jejich příbytky. Namísto sošek bohů nyní lidé v Achet Atonu zdobili své domovní oltáře vyobrazením královské rodiny při uctívání a obětování Atonovi nebo výjevy z jejich rodinného života. Královská rodina tak na sebe převzala obdobu mytologické božské rodiny, kdy například Nefertiti převzala úlohu Isis, Hathor a dalších, zatímco malé princezny představovaly kněžky, které obveselují boha hudbou a zpěvem.
Nefertiti byla a zůstává ztělesněním ženské krásy. Samo jméno Nefertiti by se dalo přeložit jako "a přišla nádherná žena". Její podoba je známá vápencová busta, kterou lze dnes spatřit v Egyptologickém muzeu v Berlíně - Charlottenburgu. Bustou královny Nefertiti našel roku 1912 v Tell el-Amarně Němec Borchardt a přivezl ji do Berlína. Když v roce 1935 egyptský král Fuád požádal o její vrácení, německá strana odpověděla, že kancléř Adolf Hitler se do ní zamiloval a nedokáže se s ní rozloučit.
Na mladou ženu v té době byla Nefertiti velmi průbojná, odvážná a především vzdělaná. Její původ není znám, vedou se o něm spory. Podle jedné z hypotéz byla Nefertiti mitannijská kněžna Tadukhepa, jež byla původně zaslíbena Amenhotepu III., ale nakonec se provdala za jeho syna Achnatona. Podle druhé hypotézy Nefertiti byla dcera Amenhotepa III. a jeho konkubíny. Fakt, že by Achnaton a Nefertiti byli příbuzní se zdá málo pravděpodobný, protože v tom případě by podle tehdejšího práva měla Nefertiti nárok na titul "Dcera faraona´´ a toho ona nikdy neužívala.
Podle třetí hypotézy jejími rodiči byli Ti a Aj. V tom případě by její otec byl nejvyšším úředníkem u faraonova dvora a později důvěrníkem Achnatona. Tato hypotéza připadá egyptologům nejpravděpodobnější.
Další záhada je domněnka, že Ti nebyla biologická matka krásné královny, ale jak ukazují prameny, její babička.
Nefertiti už v mládí upoutala pozornost svého okolí nejen krásou, ale především svým chováním. Když se provdala za čtrnáctiletého Amenhotepa IV. (ve čtvrtém roce jeho vlády) bylo jí 15 let. V prvním roce panování coby vládkyně nosila paruku a modrou korunu, zdobila se peřím a vším, co je typické pro kult bohyně Hathor. Přes deset let byla nejvlivnější ženou, která se významně podílela na společenských událostech a změnách ve starém Egyptě a hrála mimořádně významnou úlohu v upevňování Atonova kultu. Byla milující matkou šesti dcer - ze dvou
Merit-aton a Anchesenpa-aton se později staly královny.
Sám Achnaton nebyl krasavec. Dlouhou dobu byly pochybnosti, zda-li je skutečně mužem! Zejména z chrámů v Luxoru a Karnaku jsou známá Achnatonova vyobrazení s neobvykle protáhlou tváří a ženskou postavou. Za jeho vzhled však mohla hormonální porucha. Achnaton trpěl tzv. "Marfan-syndromem (Morbus Marfan)". Charakteristickým znakem tohoto syndromu je úzká protáhlá tvář, výrazně dlouhé a hubené ruce, hluboko posazené oči a tzv. "trychtýřovitá" hruď. Syndrom je dědičný, čímž by se dalo vysvětlit, proč i dcery Achnatona jsou vyobrazením podobny otci.
Později si Achnaton za svou ženu vzal i svou dceru Anchesen-amon (v jejích dvanácti letech), kterou provdal i za svého spoluvládce a nástupce Smench-ka-rea, avšak ten předčasně zemřel násilnou smrtí. Nakonec se ve svých třinácti letech stala manželkou faraona Tutanchamona ( - původně
Tutanchaton).
 


Kacířský faraon Achnaton

24. ledna 2011 v 21:21
Kacířský faraon Achnaton: Stála za jeho pádem pandemie chřipky?
Snad všichni archeologové z celého světa jsou v roce 1887 jako na trní. To, co jitří jejich fantazii, je zpráva z Egypta, podle níž jistá venkovanka v lokalitě El Amarna náhodně objevila soubor hliněných desek, hustě popsaných klínovým písmem. Jakmile začnou texty luštit, narazí na jméno faraona, které doposud v žádném seznamu egyptských vládců nenalezli…

V dnešní oblasti El Amarna, vzdálené zhruba 300 kilometrů od Káhiry jižně po toku Nilu, přitom nejde o první archeologické nálezy. Už v roce 1714 si francouzský jezuitský mnichClaude Sicard (1677-1726) všímá jedné hraniční stély - popsané kamenné desky, která signalizuje, že v místě kdysi stála významná osada. Její obrysy pak načrtávají muži francouzského vojevůdce Napoleona (1769-1821) a později ještě anglický egyptolog, sirJohn Gardner Wilkinson (1797-1875). Společně s dalšími nálezy se teprve v 19. století rodí fantastický příběh zavrženého faraona Amenhotepa IV. (vládl v letech asi 1353-asi 1336 př. n. l.) z 18. dynastie a jeho vysněného města Achetatonu.

Čeká ho kariéra kněze
Budoucí vládce Egypta Amenhotep IV. (až později přijme jméno Achnaton) přichází na svět jako mladší syn mocného faraona Amenhotepa III. a jeho hlavní manželky Teje (asi 1398-1338 př. n. l.). Vzhledem k tomu, že následníkem trůnu se má stát jeho starší bratrThutmose, před Amenhotepem se zpočátku rýsuje kněžská kariéra a dostává se mu patřičného vzdělání. Má tedy dost příležitostí, aby už od mládí přemýšlel o složitosti egyptských božstev a věcech s tím souvisejících. A to se později za jeho vlády projeví přímo radikálním způsobem.
Korunní princ Thutmose umírá ještě v dětství a na jeho místo nastupuje Amenhotep. Aby se něčemu přiučil, krátce panuje společně se svým otcem. Po jeho smrti se pak stává neomezeným vládcem Egypta. I když, neomezeným…

Trpí oidipovským komplexem?
Velký vliv si na něj ponechává jeho královská matka Teje. Ta bývá často zobrazována jako hlava faraonovy rodiny a právě na ni se obracejí i cizí diplomaté, pokud chtějí u faraona dosáhnout nějakého úspěchu.
Vztah Amenhotepa IV. a jeho matky je natolik blízký, že to u některých odborníků vyvolává až podezření z něčeho zakázaného. "Mezi ním a Teje byl incestní vztah," tvrdí například americký vědec ruského původu Immanuel Velikovsky (1895-1979) a ohání se oidipovským komplexem, kvůli kterému se prý Amenhotep IV. snažil z dějin vymazat jméno svého otce. Ve skutečnosti však mladý faraon Amenhotepa III. pohřbil se všemi královskými poctami, a teprve potom začal vládnout.

Bídný diplomat
Na úspěchy svého předchůdce však Amenhotep IV., alespoň v zahraniční politice, navázat nedokáže. Některým spojencům doslova pije krev, když je lehkomyslně nechává napospas dotírajícím nepřátelům. Jiné se zase egyptský faraon snaží dokonce ošidit! "Žádal jsem Tvého otce o sochy celé ze zlata… všichni mí poslové je v Egyptě na vlastní oči viděli… ale můj bratr (Amenhotep IV. - pozn. red.) mi neposlal sochy ze zlata, ale sochy dřevěné, zlatem pouze pokryté," píše rozzlobeně Amenhotepovi IV. Tušratta, král Mitanni (území na severu dnešní Sýrie a Iráku).
Ano, zlato je to, oč tu běží především. Přestože ho egyptský faraon má plné hrsti, stará přátelství už mu drahý kov nezachrání. Dávná spojenectví se rozpadají na prach. Proč? Faraon Amenhotep IV. od zahraniční politiky obrací veškerou svou pozornost na domácí záležitosti.


Kacířský reformátor
A zde přichází doslova s převratnou novinkou - všem ostatním egyptským bohům nadřadí jediného vládce - slunečního boha Atona. Postupně pak z něj učiní boha jediného, čímž jde o vůbec první případ vzniku monoteistického náboženství v dějinách lidstva!
"Oči hledí na tvou krásu, když zapadáš, / veškeré práce ustávají, když mizíš na západě. / Když znovu vyjdeš, vše rozkvete pro krále, / rovnováha vládne od okamžiku, kdy jsi vytvořilo zemi," hlásá Velký chvalozpěv na Atona, který si buď celý, nebo ve zkrácené verzi budou brzy na své hrobky vyrývat všichni faraonovi věrní poddaní.
Přerod z polyteistického v monoteistické náboženství ovšem není náhlý, nic se nemění ze dne na den, ale v průběhu řady let. I archeologické nálezy z Achetatonu - města, jenž panovník nechal vybudovat na oslavu slunečního boha Atona, svědčí o tom, že jeho lid také nadále vyznával jiná božstva. Změna v náboženství zasáhla nejspíš v první řadě jen vládnoucí vrstvy obyvatelstva a samozřejmě kněží, kteří ke své nelibosti museli nabyté příjmy přerozdělit ve prospěch nového boha Atona.

Kněží připraví o práci
Osudnou ránu faraon Achnaton kněžím zasazuje během devátého roku své vlády. Tehdy rozhoduje: "Aton není jen nejvyšší bůh, je to bůh jediný a já jsem jediným prostředníkem mezi Atonem a lidem!"
Sám faraon dává bohu Atonovi podobu slunečního kotouče a staví mu chrámy v novém stylu. Otevírá potemnělé svatyně tak, aby do nich mohlo proniknout sluneční světlo. Na druhou stranu nechává po celém Egyptě zohyzdit chrámy dosud populárního boha Amona. Nápisy, kde se vyskytuje slovo bůh v množném čísle, musí být okamžitě vymazány.

Vítr v zatuchlé administrativě
"Zatuchlé" poměry v zemi faraon Amenhotep IV. provětrá ve chvíli, kdy se rozhodne i s celou rodinou a dvorem přemístit z Théb, tradičního sídla egyptských panovníků, do nového města, zasvěceného bohu Atonovi - do Achetatonu (dnešní El Amarna). S touto změnou souvisí také jeho přejmenování a z Amenhotepa se konečně stává Achnaton ("Služebník Atonův").
V rekordně krátkém čase se celá jeho administrativa přestěhuje dál na sever podél toku Nilu do zbrusu nové metropole. A zde se naplno může rozvinout i nový typ egyptského umění, o němž se hovoří jako o realistickém. Jenže to je otázka…

Zplodil dědice?
Na řadě výjevů z té doby je kromě faraona Achnatona zachycena jeho hlavní manželka, proslulá královna Nefertiti (asi 1370-asi 1330 př. n. l.), případně jejich společné dcery. Těch je dohromady šest a nejvyššího významu z nich dosáhla nejstarší Meritaten. Právě ji totiž Achnaton později pojme za svou královskou choť (ve starém Egyptě to nebylo nic neobvyklého, nemuselo nutně jít o incestní vztah, ale spíše o formální postavení).
Nikde neexistuje přímý důkaz o tom, že by Achnaton někdy zplodil mužského potomka a dědice trůnu. Není však vyloučeno, že nějakého měl s některou ze svých níže postavených manželek, než byla Nefertiti. Nabízí se zde především jeho další choť Kija, nesoucí podezřelý titul "velmi milovaná manželka krále". V souvislosti s ní se jako o Achnatonově synovi hovoří o pozdějším faraonu Tutanchamonovi (1341-1323 př. n. l.). Ani pro to ovšem nejsou jednoznačné důkazy.

Asymetrický panovník
Na uměleckých výjevech z Achetatonu se královská rodina poprvé objevuje i v jiných situacích než v ryze oficiálních, strnulých pózách. "Obličeje lidí jsou zobrazovány mnohem volněji, spontánněji a realističtěji. Postavy jsou v obrysech i činnostech jemnější a harmoničtější," uvádí publikace Starověký Egypt - umění, dějiny a civilizace. Pro portrét samotného faraona se pak charakteristickou stává protáhlá lebka, silná stehna a převislé břicho.
Tyto Achnatonovy rysy v některých odbornících postupem času vyvolaly pochybnosti, zda faraon náhodou netrpěl nějakou, třeba i dědičnou, chorobou. "Byl to Marfanův syndrom," je přesvědčen současný kanadský vědec Alwyn Burridge. Podle něj jedinci, trpící právě tímto onemocněním pojivové tkáně, dorůstají nadprůměrné výšky. Mají mimo jiné úzký, podlouhlý obličej, zvětšenou pánev a tlustší stehna.

Vypadal jako hermafrodit
S tím, že Achnaton trpěl nějakou nemocí, však nesouhlasí jiní odborníci - například Dominic Montserrat (1964-2004). "Jeho tělesné rysy v sobě nesou zakódovanou náboženskou symboliku," tvrdí tento anglický egyptolog. O samotném bohu Atonovi se v dochovaných egyptských památkách hovoří jako o "matce i otci všeho lidstva". Proto se podle Montserrata snažil také Achnaton na všech uměleckých vyobrazeních působit jako hermafrodit, když už vyznával boha-hermafrodita.
Žádnou nemocí faraon Achnaton tedy možná netrpěl. Jedna choroba se mu ale snad přece jen stala osudnou - jemu i jeho městu.

Ujal se vlády faraonův milenec?
O Achnatonově konci toho víme zoufale málo. Náhle prostě zmizel ze scény (stejně jako jeho choť Nefertiti). Jeho hrobka, kterou si nechal vystavět východním směrem od Achetatonu, zůstala prázdná. Dnes se za nejpravděpodobnější místo jeho odpočinku označuje nedokončený hrob s označením KV55 v Údolí králů a hlavním "podezřelým" je mumie 61074, u níž byly nalezeny různé předměty spojené s městem Achetatonem. Jenže důkazy opět chybí…
Bezprostředně po Achnatonovi usedá na egyptský trůn jistý Smenchkare. O koho šlo, opět nevíme. Někteří ho považují za faraonova bratra, jiní za samotnou královnu Nefertiti, další dokonce za Achnatonova milence! Nicméně na trůnu se tato neznámá osoba dlouho neohřeje. K moci se po ní dostává faron Tutanchamon a za jeho panování dochází k návratu dřívějších božstev i přesídlení dvora z Achetatonu zpět do Théb. "On způsobil, že to, co bylo zničeno, vzkvétá jako památka věčnosti; on zahnal podlost, která se vyskytovala v obou zemích…," tak zní oslava boha Amona v Restauračním ediktu nového vladaře. Když přijde řeč na faraona-rebela, hovoří se o něm jako o "nepříteli".

Vymazáni z historie
Po Tutanchamonově předčasné smrti se vlády na čtyři roky ujímá bývalý vojevůdce Aj a po něm ke slovu přichází další voják Haremheb (vláda v letech asi 1319-1292 př. n. l.). Teprve za jeho panování se objevují snahy vymazat z egyptských dějin vše, co jen zdánlivě souvisí s kacířským faraonem Achnatonem a jeho velkolepým městem. Budovy v Achetatonu jsou rozbořeny, stavební materiál použit na nové paláce. Ničí se sochy, chrámy, vymazávají se nápisy. Z oficiálních seznamů egyptských panovníků mizí Achnaton i jeho tři nástupci. Po Amenhotepovi III. je hned uváděn Haremheb.
Jak ale Achnaton sešel z tohoto světa a proč ho jeho slavné město přežilo o pouhých deset let? Nabízí se zde jedna vražedná teorie. Egyptští kněží museli mít na faraona spadeno jako na nikoho jiného. Vždyť je v podstatě připravil o živobytí. Nelze proto vyloučit, že se Achnaton stal obětí jejich smrtících intrik. S koncem svého hlavního vyznavače pak měl být navždy pohřben i kult boha Atona, a tedy i krásného města Achetatonu.
Achnaton se ale také mohl stát obětí pandemie, která v jeho metropoli údajně propukla. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o moru nebo chřipce, jež zřejmě v té době poprvé zasáhla tehdy známý svět. Řádění nemoci by dávalo smysl i tomu, proč se lidé z Achetatonu tak narychlo odstěhovali. Smrtící chorobu si mohli snadno vysvětlovat jako božskou pomstu za faraonovy předchozí kacířské nápady…

Měla Nefertiti modrou krev?
Pokud šlo o výběr hlavní manželky, vydal se faraon Achnaton ve stopách svého mocného otce Amenhotepa III. (vláda asi 1391-1353 př. n. l.). Ten totiž neváhal svou královnouučinit Teje, ženu bez "modré krve". A stejně tak zřejmě volil i Achnaton. O tom, odkud pocházela jeho choť, slavná
Nefertiti, se dodnes mezi egyptology vedou spory. Uvádí se, že její jméno v překladu znamená "Kráska přišla". Signalizovalo by to tedy, že půvabná Nefertiti mohla být cizinka (snad z království Mitanni, ležícího na dnešním území severní Sýrie a Iráku). Podle jiných byla dcerou
vojevůdce
Aje († 1323/1319 př. n. l.), který sám později usedl na faraonský trůn. Aj totiž bývá v tehdejších písemnostech titulován jako"Otec boha" - tedy faraonův tchán.

Město zrozené za devět let
Když po čtyřech letech své vlády začal faraon Amenhotep IV. (Achnaton) budovat svénové sídelní město, dal mu jméno Achetaton, což ve staré egyptštině znamená "Atonův obzor". Prostor pro metropoli na východním břehu Nilu ohraničilo 14 kamenných desek - stél. Kromě toho, že městu vymezily jeho prostor, tyto stély na sobě nesly zajímavéurbanistické plány. Díky tomu dnes alespoň částečně víme, jak velkolepé bylo sídlofaraona Achnatona.
Celé město v délce devíti kilometrů protínala tzv. Královská ulice, na níž se nacházely paláce, Atonův chrám a nejvýznamnější městské budovy. Nejseverněji ležel obrovský palác, v němž žila faraonova rodina. Na jihu se naopak nacházely domy faraonovýchmocných úředníků. Všechny jejich ruiny svědčí o bohatosti, s níž byly vyzdobeny. Achetaton byl přitom dokončen po pouhých devíti letech. Faraon odtud ale začal úřadovat už o dva roky dříve.

Historie Starověkého Egypta

5. prosince 2010 v 22:03 | maat63


Na sklonku předhistorického období bylo vynalezeno písmo (počátek pozdějšího hieroglyfického písma). Jedná se o skupiny obrázků nebo jednotlivé obrázky, jimž chybí zvuková hodnota, ale ne smysl. Je to písmo velmi složité, v němž některé znaky vyjadřovaly celá slova a jiné slabiky nebo jen hlásky a kde, podobně jako u většiny semitských jazyků se nezachycovaly samohlásky, se vyvinulo v pevně propracovanou soustavu, jež zůstala v užívání po celé tři tisíciletí. Vynálezem písma skončilo pro Egypt období předhistorické a začalo období historické. Egypťané neznali absolutní chronologii, tj. datování od pevného začátku. Události datovali podle let vlády současného krále, ale to je nespolehlivé, protože někdy vládlo i několik králů najednou. První se pokusil vnést přehled do dějin egyptský kněž Manehto. Zařadil panovníky od prvního "historického" Meniho po ovládnutí Egypta Alexandrem Velikým do 31 dynastie. Dynastií nemínil pokrevně spřízněné rody, ale skupiny králů, kteří pocházeli ze stejného města nebo území nebo vládli v jednom městě. V 19. století německý egyptolog Richard Lepsius dal podnět k přehlednějšímu rozdělení egyptských dějin. Rozdělil je na tři epochy. Postupně se vžilo rozdělení Manehtovo na dynastie.

Současně jsou rozděleny takto:
Doba raně dynastická (archaická) 1.-2.dynastie 2955-2635 př. Kr.
Stará říše 3.-6. dynastie 2635-2155 př. Kr.
První mezidobí 7.-11. dynastie 2155-1991 př. Kr.
Střední říše 12.-14. dynastie 1991-1650 př. Kr.
Druhé mezidobí (vláda Hyksósů) 15.-17. dynastie 1650-1544/41 př. Kr.
Nová říše 18.-20. dynastie 1544/41-1080 př. Kr.
Třetí mezidobí (vláda Libyjců) 21.-24. dynastie 1080-712 př. Kr.
Pozdní doba (525 perské područí) 25.-31. dynastie 712-332 př. Kr.
Období helénistické (332 Alexandr Veliký, doba Ptolemaiovců) 332-30 př. Kr.
Období římské 30 př. Kr.-395 po Kr.
Období byzantské 395-640 po Kr.
Už nejstarší písemné památky prozrazují jazykové prvky semitské, i když je nutno zdůraznit, že egyptština zůstala vždy svérazným jazykem. I její vztah k hamitským jazykům je značně volný. Východní vlivy pronikaly do země přes Rudé moře než deltou Nilu (byla bažinatá a to představovalo překážku než spojnici). Tak získali zkušenostmi v pěstování obilí, vaření piva, užívání hrnčířského kotouče, zhotování různého zemědělského nářadí aj.
Sjednotitelem obou částí Egypta byl podle tradice hornoegyptský král Meni, zakladatel první dynastie. Z doby začátků sjednocení se dochovala břidlicovitá destička na líčidlo, kde je vyobrazen král Narmer, jak drží za vlasy poraženého protivníka, zřejmě dolnoegyptského krále a chystá se mu rozbít hlavu. Nad klečícím nepřítelem je vyobrazen symbol jeho země porostlé papyrem a lidskou hlavou. V nosu má provaz, který drží v pařátu sokol, obraz Hóra, boha vítězného krále, jako označení odvlečení do zajetí. Narmer má na hlavě kuželovitou bílou korunu hornoegyptských králů. Na druhé straně je s červenou dolnoegyptskou korunou se zdviřeným zadním okrajem a spirálovitou ozdobou vpředu. Králové sjednoceného Egypta nosili korunu vzniklou spojením obou starších. Přibližně z této doby pochází destička na níž faraón Hór Aha vítězí nad Núbií. Vyobrazení je velice podobné.
Nevíme, zda Meni, Narmer nebo Hór Aha byli různí králové nebo jeden s různými jmény. Pro zjednodušení se nazývá králem-sjednotitelem Meni. Středem říše byl nejdříve hornoegyptský Cinev (ř. This), který později ustoupil nově založenému Mennoferu (ř. Memfis) na jih od dnešní Káhiry. Tímto přesunem mohli hornoegyptští králové snáze udržovat pořádek v zemi. Ještě koncem 2. dynastie je nutno vojensky potlačovat vzpoury v Dolním Egyptě.
Egypťany začaly přitahovat měděné doly na Sínajském poloostrově. Dokladem srážek s místními beduíny jsou skalní reliéfy ve Vádí Marára, jak faraón s dvojí egyptskou korunou na hlavě ubíjí beduína. Ačkoli sídelním městem byl Mennofer nezapomínali faraónové, že pocházejí z Cinevu a vraceli se tam aspoň po smrti. V pouštní oblasti u Ebózevu jsou pozůstatky jejich hrobek. Bylo objeveno i pohřebiště blízko Mennoferu s předměty se jmény faraónů pohřebených u Ebózevu. Vysvětlením je pouze to, že měli dva hroby pro jednotlivé části země. Pochvováni byli samozřejmě jenom v jednom.

Někdejší rodová a kmenová společenstva byli na konci vlády 2. dynastie ustoupila vesnickým občinám a správě jednotlivých krajů. Krajští náčelníci podléhali přímo králi. O velikosti administrativního aparátu nejsme přesně zpraveni, ale tolik víme, že jeho trvání bylo umožněno na svou dobu velmi produktivním hospodářstvím. Ne všichni poddaní obdělávali půdu. Byla početná vrstv řemeslníků o vysoké zručnosti a velkých zkušenostech. Pečovali o zavodňovací stavby a jiní se věnovali vědě a umění. Tato dělba práce mohla být umožněně jen díky hospodářskému rozkvětu země.
Období Staré říše je pro Egypt nesporně slavné, kdy se země vyšvihla na první ze svých kulturních vrcholů. Hned na jejím začátku byl zaveden nebo zdokonalen kalendář. Udržují se čilé obchodní styky s asijskými kraji a Núbií. Dováží se zlato, slonovina, ale i dobytek. Na Sinajském poloostrově se těží tyrkys a malachit. Na doklad ovládání jsou zde vytesána jména faraónů 3. dynastie. Za Snofrua ze 4. dynastie se dochovaly zprávy o válečných výpravách do Núbie, ale i o stavbě lodi z cedrového dřeva. To se dopravovalo jen z Libanonu. Snofru musel mít k dispozici velké a silné námořní loďstvo, které udržovalo styky s Foiníkií a zvláště s městem Gebal (ř. Byblos). V zemědělství se užívá dřevěný pluh tažený dobytkem. Faraóni dbají na to, aby byla krajina náležitě zavlažována.
O postavení a moci faraónů vydávají výmluvné svědectví jejich monumentální hrobky - pyramidy. Džosér, 2. král 3. dynastie nám zanechal u Sakkáry stupňovitou pyramidu o šesti zmenšujících se terasách. Byla to předchůdkyně velkých pyramid u dnešní Gízy, které už ve starověku byly povážovány za divy světa a jsou spojeny s faraóny Chufua (ř. Cheopse), Chafréa či Rachefa (ř. Chefréna) a Menkauréa (ř. Mykerina). U pyramid byly vždy zádušní chrámy a hrobky král. hodnostářů. Ty jsou neocenitelným zdrojem vědomostí o veřejných poměrech, faraónech ve svých nápisech a kresbách. Z období 5. a 6. dynastie jsou mastaby (nadzemní části hrobek) zachovavately cenných zpráv.
Faraóni, ačkoli vládli absolutisticky, se neobešli bez úřednického aparátu. Za 4. dynastie byly úřednici z rodiny faraóna, ale od 5. dynastie dochází ke změně a do popředí se dostávají lidé povýšené za své úspěchy. Dostávali půdu i s lidmi, kteří na nich byli a ti se stávali nevolníky králových služebníků. Ti to lidé začali pak zabírat i místa kněžská a získavali tak větší moc a snažili se omezovat moc králů. Sociální rozdíly se prohlubují a v 6. dynastii můžeme hovořit přímo o otrokářství. Sílí nespokojenost v širokých vrstvách drobného lidu a vyvolává sociální bouři, která způsobila zhroucení Staré říše.
Střední říše
Stará říše byla zničena v neuvěřitelných zmatcích. Podle básní z 16. stol př. Kr. jsou obrovské sociální bouře. Hodnoty se převracejí. Obrovské ztráty na lidech. Tento rozklad byl uspíšen vpádem Asijců do delty Nilu. Král byl svržen, palác rozbořen, země se opět rozdělila. Jako první se vzpamatoval Horní Egypt a důrazným panovníkům z Vesétu se podařilo na počátku 2. tisíciletí znovu sjednotit Egypt. Za vlády tří faraónů z 11. dynastie se poměry dalekosáhle urovnaly. Skutečný rozkvět začal až za 12. dynastie. Zakladatel je Amenemhét I., který byl vezírem posledního Mentuhotepa a využil jeho slabosti a nepokojů a chopil se moci. Opět vybudoval to co bylo zničeno. Za jeho vlády také vypukaly nepokoje a proto učinil svého syna Senvosreta spoluvladařem. Také další faraónové 12. dynastie se řídili jeho příkladem a byli panovníci vesměs schopní budovatelé i dobyvatelé. Všichni měli po svém předku Senvosret nebo po Amenemhétovi jméno. Od 13. dynastie opět dochází ke zmatkům a faraónové se střídají na trůnu hrozně rychle.
Za 12. dynastie je sídelním městem nově založený Ictovej (Akanthos). Panovníci tak chtěli omezit moc správců jednotlivých krajů. Proti nebezpečí ze zahraničí podnikají preventivní válečné výpravy. Například Senvosret I. posunul jižní hranici Egypta od prvních až k druhým nilským peřejím. Senvosret III. věnoval stálou pozornost dolům na Sínajském poloostrově a obchodním stykům s foinickými městy. Čile se obchodovalo s Krétou a v Núbii bylo obchodní středisko u třetích peřejí, chráněné vojenskou posádkou.
Senvosret II. a Amenhétové II. a III. se věnovali hospodářskému velebení země. Ve Fajjúmské oáze bylo vybudováno významné vodní dílo. Jezero Moiris bylo spojeno průplavem s Nilem. Soustavou kanálů a hrází byly přebytečné vody rozvedeny po kraji a získána velmi úrodná oblast. Senvosret II. založil u své pyramidy další pro úředníky, kněze a řemeslníky pozoruhodné město Hetep-Senvosret. Amenemhét II. si v oáze vybudoval velké sídlo, které udivovalo už staré řecké a římské cestovatele. Další významné vodní dílo bylo postaveno u ostrova Sehélu , které umožňovalo egyptským lodím proplouvat tamními peřejemi (první) dále do Núbie.
Skončila i doba druhého rozkvětu Egypta a jeho sláva rychle klesla po vládě Amenemhéta IV, když ho na trůnu vystřídala sesterská manželka Sebeknofru či Nefrusobek jako poslední královna 12. dynastie. Zdědila zemi silnou a zabezpečenou pohraničním pásmem pevností. Jenže rozpínavost Babylónie, Chetitské říše vyvolala přesuny kočovných kmenů směrem k Egyptu. Pronikaly na egyptské území a správcové jim to umožňovali, přotože v nich viděli posilu vlastního postavení. Královna asi nebezpečí nepostřehla. Zmatky v zemi sílily a nezabránili jim ani další králové.
Do oslavené země vpadají záhadní Hyksósové. Na svých rychlých dvoukolých válečných vozech rychle projeli celou Syropalestinou a strhli s sebou i část obyvatelstva. Nezastavili se na hranicích Egypta a mocným náporem ovládli Dolní Egypt. Díky tomu se pak otevřel Egypt vlivům Malé Asie. Toto období je považováno za druhé mezidobí kdy vládly 15. a 16. dynastie. Současně vládla i 17. dynastie z Vesétu a po dlouhotrvajících bojích došlo k novému sjednocení země. Kolem r. 1544 Ahmóse, zakladatel 18. dynastie vyhnal Hyksósy z Egypta a začalo období Nové říše.
Nová říše
Ahmósova vláda znamená v dějinách Egypta významný předěl. Byl povýšen na zakladatel 18. dynastie ačkoli vycházel přímo ze 17. dynastie. Jeho otec padl v boji proti Hyksósům. Poučil se ze vzájemných střetnutí a použil válečnou vozbu, která byla tvrdě vycvičená. Zavedl lepší výzbroj, luky s delším dostřelem, meče místo seker a začal užívat tvrdší bronzi místo měké mědi a pro úderné oddíly zavedl kovové přilby. Vítězstvím však neskončily jeho starosti. Vypudil vetřelce až k dnešnímu Izraeli a donutil přístavní města uznat egyptskou svrchovanost a dále rozšířil území po druhé nilské peřeje. Egypt měl opět hranice velikosti Staré a Střední říše. Začal obnovit kanály, chrámy a města. Jeho sídelní město byl Vesét.
Také jeho nástupci byli velikými dobyvateli. Nejvíce proslul Thutmóse III. 17 válečnými výpravami do Sýrie. Ale faraoni nezapomínali na své jížní sousedy. Obsadili území až do čtvrté nilské peřeje. Válečná kořist zvětšovala přepych až do nevídaných rozměrů. Časem se i stává, že řemeslník má přepych a vlastní otroka. Nejvíce na to dopláceli rolníci. Daně na ně doléhaly nejtíživěji, musejí platit udržování armády, ale i odvádět vojáky ze svých řad. Projevuje se nedostatek pracovních sil a je nutno skončit s válečnými výpravami.
Egypt si zajistil takovou moc, že Amenhotep III. pouze využíval výsledků zápasů svých předchůdců. Doba jeho vlády patři za jednu z nejutěšenějších. Historici ho vidí jako jednoho z nejrozmařilejších faraónů, ale dokázal využít svého bohatství pro blaho země. Mír si zajišťuje diplomatickými sňatky. Válečnou výpravu měl jenom jednu a to do Núbie. Odtud pochází i jeho manželka Teje. Měl ve svém harému i několik dalších. Všechny byly zaplaceny a jejich otcové mu byli vázany loajalitou.
Jeho synem je nejpozoruhodnější panovník (král-reformátor) Amenhotep IV. známý především jménem Achnaton. Povýšil boha Atona na jediné božstvo. Tímto radikálně vybočil z řady všech faraónů. Jeho revolucionářské dílo dlouho nepřežilo. Ohromná nevole kněžstva nakonec po jeho smrti (není jisté zda zemřel přirozeně) jeho Atonův kult vymítila a obnovila původní Amonův.
Jeho zeť po jeho smrti tento kult obnovil. Jako král jim však asi připadal málo rozhodný a tak zemřel po třech letech vlády a na trůn dosedá devitiletý Tutanchamun se svou mladičkou manželkou Anchesenamunou (možná byla jeho sestra). Když zemřel projevil o její ruku starý Aje, který byl vysokým úředníkem už za Amenhotepa III. Chtěl si tak zajisti nárok na trůn. Královna to však odmítla. Ukázala, že je schopnou královnou, která je schopna samostatně řídit království. Udělala něco co je v dějinách Egypta ojedinělé. Napsala králi Chetitů Šuppiluliumašovi I. aby jí poslal jednoho ze synů. On ho vyslal, ale byl cestou zavražděn a mladá královně nezbylo než si vzít starého Aje. Zemřel za čtyři roky, ale královna trůn neobhájila. Zmocnil se ho Haremheb, generalissimus posledních faraónů a ukončil tím vládu 18. dynastie.
Nová dynastie měla za úkol vyzvednout Egypt k dřívější slávě. Do země pronikaly tlupy bezzemků ze stepí a všude byl zmatek, které nemohly vojenské posádky zvládnout. Mezi faraóny byli i mocní jako Setchi I. a Ramesse II. Ti obnovili na čas mezinárodní postavení země. Za hranice egyptsko-chetitské se však nedostali. Tady se střetli s chetitskými Muršilišem a Muvatallišem. Posledně jmenovaný vybojoval s Ramessem II. bitvu u Kádeše na Orontu 1285 př. n. l. Shromáždili proti sobě každý dvacetitísicové armády. Útočná vozba chetitské armády nadobro rozdrtila dva egyptské sbory a Ramesse se zachránil nesmírným hrdinstvým. Při útěku narazil na svůj pomocný sbor a s ním překvapil Chetity, kterým už šlo o kořist. Ztráty na obou stranách byly vysoké, ale bitva skončila nerozhodně. Oba králové se vzdali dalších válek a uzavřeli mírovou dohodu mezi Ramessem II. a Chattušilišem III. (nástupce Muvatašiliše). Ramesse se dokonce oženil s jehou dcerou a ta se stala jeho "velkou manželkou" tedy hned po Nefertari. Oba rody nadále zůstaly v čilém písemném styku.
Mír s Chetity neznamenal však konec všech válek. Ramesse II. musel bojovat na západě s Libyjci, přímoří opevnil pevnostmi proti útoku z moře, v Palestině musel potlačovat povstání a v Núbii upevnil moc až ke čtvrtým nilským peřejím. Svá vítězství oslavoval množstvím nápisů a stavbou spousty staveb a chrámů. Za jeho taženích získal spoustu zkušeností jeho syn a nástupce Merenptah. Ten válčil tak mnoho, že vůbec neměl čas na nějakou stavební činnost a proto upravoval cizí sochy a nechal tesat spousty nápisů. Nejznámnější je jeho stéla o Izraelovi, která se našla v jeho hrobce. Tvrdil o nich, že jsou bezvýznamní a už neexistují, ale zřejmě to nebyl to skutečný Izrael nebyl.
Další dynastie (dvacátá) převzal říši silnou a mocnou, ale zvládala své povinnosti velice těžce. Většina panovníků se honosila jménem předchůdce Ramesse, v pořádí od III. až po XI., ale jen Ramesse III. byl poněkud významnější. Jen co se jeho země vzpamatovala ze zmatku při zániku 19. dynastie byla napadána. Ze západu to byli Libyjci s Mešveši a Spedy. Ramesse III. je zahnal zpátky, ale přitáhli opět. Došlo k nelítosnému vraždění. Ze severu a východu to byly hordy "mořských národů". Smetly Chetity a Ramesse III. je zastavil na hranicích, ale musel jim přenechat Palestinu. Zde se usadili hlavně Pelištejci (Filistínští). I s Núbijci bojoval Egypt. Nadvládu si udržel až po třetí peřeje. Tyto války ochudily zemi, přestože to byly války vítězné nepřinášely žádnou kořist. Daně se zvyšovaly, trůn nedokázal se uskrovnit, velké stavby byly zátěží a tak se lid vzbouřil. Asi r. 1165 př. Kr. došlo k první stávce o které máme záznamy. Sochaři a kameníci se dovolávali svého krále, ale ten jin nepomohl. Nespokojenost zasáhla širokou vrstvu obyvatel a dokonce i v harému došlo ke vzpouře. Na to nakonec král doplatil a padl jim za oběť.
Mezitím rostla moc Amunových kněží a to jak hospodářská tak i politická. Už do Ramesse II. byla v Deltě královská rezidence a ve Vesétu bylo centrum kněžské. Nástupci Ramesse III. situaci nezvládali a za Ramesse XI. vypukla otevřená vzpoura. Amunový kněží vedené samozvaným veleknězem Hrihorem ovládli Horní Egypt a Hrihor se prohlásil za krále. V Dolním Egyptě vládl po Ramessovi XI. velmož Nesbanedžed. Vztahy mezi oběma zeměmi se zdají dobré. Vesét byl duchovním centrem a Džanét (Tanis) bylo nové sídelní město v Deltě a mělo moc politickou. Nadvládu si udržoval Vesét.
Pozdní říše
Nástupem 21. dynastie začala doba nazývaná všeobecně jako třetí mezidobí. Kolem roku 946 př. Kr. se k moci dostávají Libyjci (22. - 24. dynastie) a pak je střídají Núbijci (25.dynastie). Dvacátá šestá dynastie byla domácího původu, lae podlehla roku 525 perskému náporu (27. dynastie). Perská nadvláda byla přerušena 28 - 30. dynastií, až byla zlomena Alexandrem Velikým roku 332 př. Kr. Pak začíná období helénistické.
Od 18. dynastie sloužili v egyptské armádě libyjští žoldněří. Mnozí se usazují v deltě Nilu a stávají se nezávislými knížaty. Jeden z nich využil oslabení země po smrti Pasbachaenníuta II. a zmocnil se trůnu. Získal dokonce uznání i vésetského velekněze. Sjednotil zase Egypt a začal se zajímat o asijské kraje. V Palestině tehdy vládl Šalamoun a jsou zde nepřesné záznamy o tom co tento kníže prováděl. Zřejmě se jmenoval Šešonk. Jeho nástupci na vladařské schopnosti nedorostli. Dochází ke sporům o moc a střídání dynastií.
Mezitím vzniká v Núbii samostatné království. Zakladatelem núbijský vladař Kašta. Jako správce zřejmě využil, že vliv faraónů nezasahoval tak hluboko na jih prohlásil se králem. Usídlil se v bývalém kulturním středisku Napatě a protože se považoval za pozemského zástupce Amuna prohlásil se králem Dolního a Horního Egypta. Jeho syn Pianchi se pokusil sjednotit celou říši, ale podařilo se to jeho nástupci Šabakoovi. Teď ovládala Núbie Egypt, sice jen po šedesát let, ale přes zřetelné negroidní vlastnosti Kúšita nebyl pro Egypťany cizincem. Ovládal řeč, uznával egyptské bohy a byl odchován egyptskou kulturou a nic neměnil na tradicích. Za jeho druhého syna probíhal nadějný rozkvět, ale byl zničen zásahem až ze vzdálené Asýrie.
Mezitím co Egypt se vzpamátovával ze zmatku uvnitř, nastupovala Asýrie k rozkvětu. Podmaňuje si okolní země a zabýrá území, které kdysi byly egyptské. Někteří faraóni si nebezpečí uvědomují, ale podnikají proti němu jen to, že podněcují drobné krále na syrskopalestinském území ke vzpourám. Ty byli vždy potlačeny. Druhá kniha královská v bibli o tom přináší svědectví. Vypráví o odvlečení vedoucích vrstev do zajetí r. 721 př. Kr. za Šarrukína II. Do judského povstání se zapojil i Taharka a velice se mu ulevilo, když Asyřané odtáhli od Jeruzaléma a to asi jen kvůli moru ve svém táboře.
Nebezpečí však nebylo zažehnáno. Asyrský král Aššúrachiddina r. 671 pronikl k Mennoferu a dobyl ho, vypálil a postoupil až k Vesétu, který vyplenil. V Egyptě zanechal asyrské posádky a správní úředníky a odtáhl s bohatou kořistí do Ninive. Taharka ustoupil do Núbie a za dva roky se vrátil a udělal konec asyrské hrůzovládě a usadil se znovu v Mennoferu. Jenže roku 667 přitáhl Aššúrbániapli (Ašurbanipal) a mocným náporem se dostal znovu až do Vesétu, který zpustošil a část obyvatelstva odtáhl do zajetí. Byl však zaneprázdněn bojy s povstaleckými kmeny a tak se nevěnoval Egyptu jak měl. Taharkův syn Tanutamun osvobodil od Asyřanů Horní Egypt a současně sájský vládce Néko I. ze sájské dynastie obsadil Dolní Egypt až k Mennoferu. Tanutamun vládl mezi první a čtvrtou nilskou peřejí a o vládu nad Egyptem už neusiloval.
Néko I., první panovník sájské dynastie, byl původně vazalem Asyřanů a jeho vláda se omezovala jen na pár krajů kolem města Sáje v Dolním Egyptě. Néko byl po jednom pokusu o svrhnutí asyrského jha dopraven do Ninive, aby dokázal důvěru krále. Někteří však dopadali hůře. Aššúrbániapli dal všechny osoby podezřelé z účasti na povstání nabodnout na kůl a zaživa stáhnout z kůže a jejich města vydal vojákům v plen. Néko postupně upěvnoval svůj vliv a za vhodné chvíle při bojích Asyřanů na druhém konci říše započal boj za osvobození Egypta.
Započáté dílo dokončil jeho syn Psamtek I. Vydatnou pomoc měl v řeckých žoldnéřích zvyklých na tuhou kázeň a vyzbrojených železnými meči. Po sjednocení Dolního Egypta se obrátil proti Tanutamunovi a vypudil ho z Horního Egypta. Problémem bylo získat přízeň Amunova vesétského kněžstva. Dal svou dceru Neitikertu adoptovat núbijskou princeznou Šepenupetoiu, která jako vlivná kněžka spravovala jmění Amunova chrámu, za budouci Amunovou božskou choť. Vládl téměř půl století a byla to vláda blahodárná. Prospívalo zemědělství, řemesla, v zemi se usazovali řečtí obchodníci a kvetla umělecká tvorba.
Po něm nastupuje Néko II. a ten vytáhl do boje na pomoc Asýrii. Asyrská velmoc zašla velice rychle a téméř bezestop, že teprve v minulém století byla objevena. Hlavní město Ninive bylo srovnáno se zemí. Néko II. se však cestou zdržel, když si zajišťoval Palestinu. R. 605 byl u Karkemíše na hlavu poražen babylónským králem Nabúkudurriussurem (Nabúkadnesarem) a zachránil se jen kvapným ústupem.
Nad Egypt se začali stahovat nové tmavé mraky. Néko však vládl ještě klidně. Věnoval se hospodářskému rozvoji své země. Pochopil význam zahraničního obchodua umožnil řeckým obchodníkům mezinárodní styk s rozsáhlými výsadami. Zahájil výstavbu námořního loďstva. Dal prokopat kanál spojující Středozemní moře s Rudým. Kanál dokončil perský král Dárajavahuš I. (Dáreios) a jeho stopy byly odkryty při kopání Suezkého průplavu.
Po Nékovi vládl krátce jeho syn Psamtek II. a po něm Vahjebré. Egypt byl v té době mocnou říší. Nutně se musel dostat do konfliktu s babylónským Nebúkadnesarem. Podporoval totiž judského Sidkijáše ke vzpouře. Ten neposlechl varování a Babylóňané je porazili a judští vzbouřenci museli uprchnout do Egypta. Vahjebré z toho vyšel se zdravou kůží. Byl ale vtažen do sporu mezi libyjskými kmeny a řeckými kolonisty v Kyréně. Vyslal proti Řekům vojsko a to bylo poraženo. Rozhořčení které pak zavládlo po porážce vyvolalo to, že byl za krále prohlášen velitel vojska Ahmóse II. a vládl pak šťastně po čtyřiačtyřicet let.
Průdkým rozmachem se ale najednou objevili Peršané a smetli z povrchu mocnou říši babylónskou a podmanili si za Kuruše celou Přední Asii. Jeho syn Kambudžija (Kambýses) pokračoval ve výbojích a roku 525 př. Kr. se vrhl na Egypt. Psamteh III. se bránil, ale podlehl a protože nechtěl uznat perskou nadvládu, byl donucen vypít číši otravené býčí krve. V Egyptě zavládla nepopsatelná hrůza a teror. Chrámy byly pleněny a ničeny, páchany nesmyslné zločiny. Kambudžija pronikl až k prvním nilským peřejím a tam ušetřil aramejsko-židovskou kolonii. To rozhořčilo egypťany jimž ničil chrámy božstev, že tuto kolonii zničili. Perská nadvláda se označuje jako vláda 27. dynastie. Byla to doba nekonečných vzpour a pokusů o převrat. Teprve koncem 5. stol kdy byla celá perská říše otřesena vnitřími rozpory se podařilo aspoň na 60 let osvobodit se. (29., 30. dynastie). Až za 30. dynastie se začal znovu rozvíjet kulturní život, ale pak zasáhli opět Peršani a obsadili znovu celou zemi. Počínali si tak krutě, že příchod Alexandra Velikého byl vnímán jako osvobození, když roku 332 př. Kr. vstoupil na egyptskou půdu.
Alexandr po porážce Dárajaváhuše III. (Dareios) v bitvě Issu spěchal zabrat jeho nejbohatší satrapií, Egypt. Alexandr byl natolik moudrý, že když ho obyvatelstvo vítalo jako zachránce tak toho využil. Vyšel vstříc náboženským citům. Nechal přinést oběti místním božstvům i posvátnému býku Hapimu. Ve slavné věštírně při Amunově chrámu ho tamní kněží prohlásili synem Amunovým. Zreorganizoval správu Egypta. Reprezentační místa svěřil Egypťanům, důležitá místa egyptským Řekům a rozhodující Makedoncům. V úřadech, kde šlo o styk s obyvatelstvem nechal egyptské úředníky. Zdržel se tady půl roku a založil v Deltě město, které pojmenoval svým jménem Alexandria. Když zařídil vše potřebné, vydal se na honbu za Dárajaváhušem. Spojení udržoval pravidelnou kurýrní službou. Po své smrti chtěl být pochován v oáze Síně v chrámu svého "otce Amuna". Jeho vojevůdce unesl jeho mrtvolu poté co byla odvážena do Makedonie a nechal ji pochovat v Mennoferu. Tam odtud byla za Ptolemaia II. odvezena do Alexandrie a od 4. stol po Kr. se nedochovaly žádné zmínky o jeho hrobce a jejího umístění.
Po jeho smrti přešla správa Egypta do rukou dynastie Ptolemaiovců. Je to doba kdy se Egypt přestává být Egyptem starých faraónů. Do země vniká řecký živel a s ním i řecký duch.
Ptolemaios I. Sótér (Zachránce, Spasitel; 323-285 př. Kr.) projevil po jeho smrti zájem o správu Egypta, protože pochopil, že Alexandrovu říši nikdo neudrží v celku. Bylo to moudré rozhodnutí, neboť šlo o zemi uzavřenou před okolním světem pouštěmi a mořemi, hospodářsky na výši a kulturně jednotné. Projevoval úctu k egyptským tradicím a docílil toho, že Egypťané žili ve shodě s Řeky a Makedonci. Využil vhodných příležitostích a připojil Kyrenaiku, Palestinu s Foinikií a jižní Sýrii. Později získal i Kypr a Kyklady a tak ovládal území větší než nejslavnější faraón Ramesse II. Po zavraždění dědiců Alexandra se prohlásil roku 305 př. Kr. králem a přenesl své sídlo do Alexandrie. Zanechal mnoho památek třeba chrám Múz takzvaný Múseion s jedinečnou knihovnou, královský palác v Alexandrii a maják na ostrově Faru.
Ptolemaios II. Filadelfos kráčel ve stopách svého otce. Vládl téměř čtyřicet let (285 - 246 př. Kr.), obhájil své hranice proti útokům syrských Seleukovců a dokonce získal nové území na jihu Malé Asie. O spojenectvím s ním usiloval Hannibal z Kartága, ale Ptolemaios odmítl. Doba jeho vlády je dobou největšího rozkvětu alexandrijskéhu Múseia. Působil tady Archimédes, fyzik Ktésibios, astronom Aristarchos, anatom Hérofilos a další. Bylo tady na 200.000 svitků starověkých autorů. Zčásti se zde zachovaly i Manehtovy Egyptské pamětihodnosti. V jeho době v polovině 3. stol př. Kr. došlo k počátku překladu biblických knih do řečtiny a to z podnětu synagogy v Alexandrii, kde patřila židům celá jedna městká čtvrť.
Za Ptolemaia III. (Euergetés = Dobrodinec; 246-221 př. Kr.) dosáhl Egypt největší rozlohy. Jeho sestra Bereníké se provdala za syrského krále Antiocha II., ale po jeho náhle smrti byla zavražděna. Ptolemaios vytáhl proti Sýrii, které teď vládl Seleukos II a ten radši ustoupil do Malé Asie. Ptolemaios dobyl hlavní město Antiochii, přístav Seleukii a pak se obrátil do Mezopotámie. Tam získal sochy egyptských bohů odvezených Chšajaršou (Xerxés). Radost z návratů soch byla v Egyptě veliká a byl to téměř jediný úspěch válečné výpravy. Prostě se vrátil a nevyužil svého vítězství. Ponechal si jen Seleukii a upravil hranici v jížní Sýrii. Zemi zveleboval stavbami v egyptském slohu a zakladáním osad v řeckém slohu.
Za dalších Ptolemaiovců začal úpadek Egypta až ke ztrátě samostatnosti. Ptolemaios IV se oddával radši pitkám než aby zabránil rozdílu, který se prohluboval mezi egypťany a Řeky. Syrský Antiochos III. chystal protiúder na Egypt. Do armády jsou povolávani i egypťané, kteří byli služby zproštěni. Jsou vycvičeni řeckým způsobem a poráží Antiocha. Ptolemaios nevytěžil s této porážky žádný zisk ačkoli mohl a tak ztracel úctu obyvatelstva. To vstoupilo do vzpoury. V Dolním Egyptě se ji podařilo řeckým žoldnéřům potlačit až po šesti letech. Horní Egypt se na chvíli vymanil z královy moci. Tomu se ho podařilo připojit až r. 184 př. Kr. Ptolemaios se však z toho nepoučil a hýří dál a pořád¨á orgie na královském dvoře. Množí se vraždy v jeho okolí. Král umírá na podzim roku 205 př. Kr., ale jeho smrt je utajována do léta r. 204 než nastoupil pětiletý král Ptolemaios V.
Úpadku země už nemohl zabránit nikdo. Šíří se chaos, množí se vraždy, propuká hladomor. Ptolemaiovci (V. - XII.) byli už jen pouhými loutkami v rukách dvořanů. Dokonce se obrací o pomoc do Říma, jenž je teď nejsilnější v západní Středomoří a ti mu vyhovují. Makedonci museli vrátit území protože předtím stáli na Hannibalově straně a Antiochos III. zatím vyvázl se zdravou kůží. Ale po smrti Ptolemaia V. obsadil Mennofer a prohlásil se králem a když táhl k Alexandrii dorazil do jeho tábora posel senátu a donutil ho se stáhnout. Římané se tak prohlašují protektory (ochránci) Egypta. Země už ze zmatků nevyšla. Králové se střídají velice rychle. Římané získavají v Egyptě ohromnou moc. Diktátor Sulla poručil Ptolemaiovi XI aby se oženil s vlastní macechou Bereniké IV. Za tři týdny ji zavraždil a tím si podepsal rozsudek smrti poněvadž byla oblíbená u lidu. Nelegitimní syn Ptolemaia IX. Ptolemaios XII se pokoušel všemožně získat přízeň Římanů, ale nezabránil ztrátě Kyrenaiky a obsazení Kypru.
Po jeho smrti se ujímá vlády Ptolemaios XIII. se svou sestrou Kleopatrou. Ta to ale nese nelibě, neboť se už podílela na vládě se svým otcem Ptolemaiem III. a nechtěla aby za ně vládla poručnická rada. Snaží se získat pomoc Římanů prodejem obíli, ačkoli byl v Egyptě hladomor. Poskytla vojenskou pomoc Pompeiovi proti Césarovi. Pobouřila tím alexandrijské obyvatelstvo a byla vyhnána z Egypta. Za své peníze sebrala v Palestině vojsko a vypravila se do Egypta a tak u Pélusie stanula vojska obou královských sourozenců proti sobě. Objevila se tam loď s prchajícím Pompeiem. Egypťané usoudili, že aby se zavděčili Césarovi tak nechali Pompeia zavraždit. Césara to rozuřilo a nechtěl uznat Ptolemaia králem Egypta a pomohl na trůn Kleopatře a museli oba dva rozpustit své vojska. Achillás, velitel Ptolemaiových žoldnéřů odmítl rozkaz splnit a nastaly nové zmatky. Arsinoé, mladší sestra Kleoptry ho nechala zavraždit a prohlašuje se královnou. César přenechává Ptolemaiovy na starost urovnání vnitroegyptských sporů, ale zůstává ve střehu. Roku 47 př. Kr. dochází k bitvě a Ptolemaios je poražen a hledá záchranu na lodi s uprchlíky, ta se potopí a on utonul. César vzal Arsinoé do Říma na jeho triumfální pochod jako ozdobu.
Egypťané očekávají od Césara tvrdý trest místo toho ustanovuje spoluvladařem Kleopatry jejího druhého bratra Ptolemaia XIV. Toho nechala Kleopatra roku 44 př. Kr. zavraždit. Mezitím se Kleopatře a Césarovi narodil syn Ptolemaios XV. Kaisarión (Césarek), ale nikdy nebyl oficiálně korunován, ačkoli ho Kleopatra prohlašuje za krále. Kleopatra měla sny o světovládě, ale zavraždění Césara a jeho poslední vůle tomu učinila přítrž. Nezbylo jí než se vrátit do Egypta.
Osvědčila se jako dobrá panovnice, která se snažila vymanit zemi z římského područnictví. Jenže Egypt byl středem zájmu ve Výchdním Středomoří. Spravovat ho měl Marcus Antonius. Ten si pozval Kleopatru do Tarsu a ta připlula oblečená jako Afrodita a Antonius se do ní zamiloval a odplul s ní do Alexandrie. Zanedbával státnické povinnosti a vrátil Egyptu Kypr, Palestinu, území v Malé Asii. Proti nim se vypravil Octavianus, který mezitím srovnal situaci v Římě a v bitvě u Aktia je porazil. Pak plul obsadit Egypt. Antonius se připravoval na to že zemře v boji, ale vojsko ho zklamalo a tak mu nezbylo než spěchat za Kleopatrou. Tam mu řekli, že spáchala prý sebevraždu. Pokusil se zabít se, ale nepodařilo se mu to. Odnesli ho ke Kleopatře do hrobky, kde umřel v jejím náručí. Vrátila se do paláce a tam ji Octavianus nechal držet, protože ji chtěl předvést jako trofej při svém triumfálním návratu domů. Kleopatra se těsně před odjezdem nechala uštknout kobrou, posvátným hadem egyptských faraónů. Octavianus se pak prohlásil nástupcem egyptských králů a z Egypta se stala římská provincie.
Egypt se stal hlavní obilnicí Říma a zem byla hodně vykořisťována. Chrámy byly pod kontrolou a kněžstvu se nechalo alespoň část jeho práv. Propukají protiřímské povstání a jsou potlačováni s neslýchanou brutalitou. Diokletianus nechal roku 297 n. l. vymazat Egypt z mapy světa a rozdělil ho na pět provincií. Roku 395 připadl Egypt pod moc východořímských císařů z Konstantinopole. To se už poměry v zemi hodně změnily. Od 2. stol se tu hluboce zapouští křesťanctví. Starý Egypt už neexistoval.

Nefertiti

2. prosince 2010 v 22:30 | maat63

Slavná egyptská královna Nefertiti byla ženou faraona Amenhotepa IV. Měla s ním šest dcer a byla nevlastní matkou legendárního faraona Tutanchámona. Nefertiti byla jednou z nejmocnějších a nejkrásnějších žen starého Egypta.
Žila v tzv. amarnském období (cca 1381 - 1344 před Kristem), což je jeden z nejznámějších pojmů egyptologie označující souhrnně náboženskou a kulturní epochu egyptské historie druhé poloviny 18. dynastie. Hlavním představitelem tohoto období egyptských dějin je její manžel faraon Amenhotep IV., jinak též Achnaton (Echnaton).
Amehnotep IV., syn faraona Amenhotepa III. a královny Teje, se zpočátku jmenoval po svém otci Amenhotep (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep), teprve později si nechal říkat Achnaton. Pocházel z mnoha sourozenců - jsou známi starší bratr korunní princ Thutmose a čtyři sestry: Sat-Amun, Isis, Henut-tau-nebu a Nebet-ah. Achnaton se narodil a žil v Thébách v královském paláci Malqata, ale na veřejnosti se objevoval jen sporadicky. Jeho uzavřenost se dnes mnozí archeologové snaží vysvětlit fyzickou, popřípadě duševní poruchou, která se u něj projevila už v dětství.
Amenhotep III. v třicátém sedmém roce své vlády umírá a jelikož jeho nejstarší syn Thutmose předčasně zemřel, nastupuje na trůn mladší Achnaton a zcela podle tradice se v Karnaku nechává korunovat na krále Horního a Dolního Egypta.
Kdy se Achnaton oženil s Nefertiti není známo. Jisté je jen to, že tento sňatek nebyl v souladu s tradicemi a Achnaton namísto aby se oženil se svou sestrou Satamun, bere si šlechtičnu nekrálovského původu.
V třetím roce vlády vysílá Achnaton velekněze Maie na expedici do wádí Hammamat ve Východní poušti. Tak se zbavil silného nepřítele, který mohl kazit jeho záměry. Jakmile je kněz odstraněn, dává Achnaton příkaz k výstavbě velkolepého chrámu boha Atona uvnitř karnackého chrámového komplexu. Chrám je postaven z kamenných bloků, stěny jsou opatřeny reliéfy. V chrámu nechává postavit své monumentální sochy. (Ty jsou dnes vystavené v Egyptském muzeu v Káhiře).
V pátém roce vlády Achnaton odjíždí z Théb na sever a zakládá nové město na nedotčené a nehostinné půdě východního břehu Nilu, přesně uprostřed cesty mezi Memphidou a Thébami. Město je vybudováno za necelé dva roky a je ohraničeno čtrnácti hraničními stélami. Text stély z pátého roku vlády vypovídá o stavebním projektu v Achet-Atonu a o Achnatonově nadšení, neboť v den založení města přijel na místo v nádherném voze a svému božskému otci (Atonovi) obětoval ty nejlepší pochoutky a vůně. Na stéle se dále uvádí, že to nebyl člověk, ale bůh Aton, kdo vybral místo pro novou královskou rezidenci. Achnatonův díl zásluhy pak spočíval v tom, že rozeznal Atonovo znamení.
Svému bohu staví Achnaton velký a malý chrám, své královské manželce pak sluneční kapli a dva "jubilejní" chrámy. Nechává postavit královský palác a palác pro Královnu. Ve východním pohoří u Achet-Atonu zřizuje Achnaton svou hrobku a rovněž i hrobku pro Nefertiti a Merit-Aton.
Text stély z šestého roku vlády spočívá v přísaze krále ochraňovat město Achet-Aton a dovídáme se z ní o dění ve městě, například že faraon odjel jižním směrem k jihovýchodní hoře Achet-Atonu, kde zůstal stát v žhnoucích paprscích slunce a vykonal při životě svého otce Atona, manželky a princezen Merit-Aton a Maket-Aton, přísahu o dobudování města.
Již jeho otec faraon Amenhotep III. v době své vlády navázal na tradici Staré říše, kdy panovník byl spojován s bohem Re. Jeho syn Amenhotep IV. přivádí tuto snahu do extrému a na místo boha Amona dosazuje boha Atona jako nejvyššího boha Egypta. Amonovy kněží I lid toto snášejí s velkou nelibostí.
Bůh slunce měl v Egyptě vždycky zvláštní postavení, které jeho - boha životadárce - nadřazovalo nad bohy ostatní. Od dob faraona Chufua pojili králové své jméno s bohem Re a považovali se za jeho syny, čímž zdůrazňovali svůj božský původ a tedy i nárok na trůn. V období páté dynastie zažívá kult boha slunce svůj rozkvět a bůh Re z Heliopolis je povýšen nad ostatní bohy - ti jsou však nadále uctíváni, nehledíc na Achnatonovu reformu náboženství. Aby kněží posílili pozici Amona a zároveň příliš nepopřeli úlohy ostatních bohů, spojují boha Amona s bohem Re a vzniká jediný bůh Amon-Re.
Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se cítí být součástí stvořitelova záměru a jsou jím dosazeni jako králové, považuje se Achnaton za syna, pro kterého bylo to vše stvořeno a kterému to bylo dáno.
Achnatonova radikálnost spočívající v upřednostnění jediného boha přivedena do extrému skrze založení nového města, které muselo stát na doposud neposkvrněné půdě, měla své katastrofální důsledky.
Egyptský lid byl připraven o své tradiční bohy, kteří chránili je i jejich příbytky. Namísto sošek bohů nyní lidé v Achet Atonu zdobili své domovní oltáře vyobrazením královské rodiny při uctívání a obětování Atonovi nebo výjevy z jejich rodinného života. Královská rodina tak na sebe převzala obdobu mytologické božské rodiny, kdy například Nefertiti převzala úlohu Isis, Hathor a dalších, zatímco malé princezny představovaly kněžky, které obveselují boha hudbou a zpěvem.
Nefertiti byla a zůstává ztělesněním ženské krásy. Samo jméno Nefertiti by se dalo přeložit jako "a přišla nádherná žena". Její podoba je známá vápencová busta, kterou lze dnes spatřit v Egyptologickém muzeu v Berlíně - Charlottenburgu. Bustou královny Nefertiti našel roku 1912 v Tell el-Amarně Němec Borchardt a přivezl ji do Berlína. Když v roce 1935 egyptský král Fuád požádal o její vrácení, německá strana odpověděla, že kancléř Adolf Hitler se do ní zamiloval a nedokáže se s ní rozloučit.
Na mladou ženu v té době byla Nefertiti velmi průbojná, odvážná a především vzdělaná. Její původ není znám, vedou se o něm spory. Podle jedné z hypotéz byla Nefertiti mitannijská kněžna Tadukhepa, jež byla původně zaslíbena Amenhotepu III., ale nakonec se provdala za jeho syna Achnatona. Podle druhé hypotézy Nefertiti byla dcera Amenhotepa III. a jeho konkubíny. Fakt, že by Achnaton a Nefertiti byli příbuzní se zdá málo pravděpodobný, protože v tom případě by podle tehdejšího práva měla Nefertiti nárok na titul "Dcera faraona a toho ona nikdy neužívala.
Podle třetí hypotézy jejími rodiči byli Ti a Ai. V tom případě by její otec byl nejvyšším úředníkem u faraonova dvora a později důvěrníkem Achnatona. Tato hypotéza připadá egyptologům nejpravděpodobnější.
Další záhada je domněnka, že Ti nebyla biologická matka krásné královny, ale jak ukazují prameny, její babička.
Nefertiti už v mládí upoutala pozornost svého okolí nejen krásou, ale především svým chováním. Když se provdala za čtrnáctiletého Amenhotepa IV. (ve čtvrtém roce jeho vlády) bylo jí 15 let. V prvním roce panování coby vládkyně nosila paruku a modrou korunu, zdobila se peřím a vším, co je typické pro kult bohyně Hathor. Přes deset let byla nejvlivnější ženou, která se významně podílela na společenských událostech a změnách ve starém Egyptě a hrála mimořádně významnou úlohu v upevňování Atonova kultu. Byla milující matkou šesti dcer - ze dvou - Merit-aton a Anchesenpa-aton se později staly královny.
Sám Achnaton nebyl krasavec. Dlouhou dobu byly pochybnosti, zda-li je skutečně mužem! Zejména z chrámů v Luxoru a Karnaku jsou známá Achnatonova vyobrazení s neobvykle protáhlou tváří a ženskou postavou. Za jeho vzhled však mohla hormonální porucha. Achnaton trpěl tzv. "Marfan-syndromem (Morbus Marfan)". Charakteristickým znakem tohoto syndromu je úzká protáhlá tvář, výrazně dlouhé a hubené ruce, hluboko posazené oči a tzv. "trychtýřovitá" hruď. Syndrom je dědičný, čímž by se dalo vysvětlit, proč i dcery Achnatona jsou vyobrazením podobny otci.
Později si Achnaton za svou ženu vzal i svou dceru Anchesen-amon (v jejích dvanácti letech), kterou provdal i za svého spoluvládce a nástupce Semench-ka-rea, avšak ten předčasně zemřel násilnou smrtí. Nakonec se ve svých třinácti letech stala manželkou faraona Tutanchamona ( - původně Tutanchaton).

Nový objev v Gíze

28. listopadu 2010 v 22:46 | maat63

Egyptská archeologická expedice pod vedením generálního tajemníka Nejvyšší rady pro památky Egypta (SCA) Dr. Zahiho Hawáse, objevila velkou zeď ze sušených cihel z doby vlády krále Thutmose IV. (1400-1390 př. n. l.). Zeď byla objevena v oblasti před údolním chrámem krále Rachefa na pyramidovém poli v Gíze.
Ministr kultury EAR Farúk Husní dodal, že k objevu došlo během rutinních výkopových prací SCA. Dr. Hawás uvedl, že nově objevená zeď má dvě části: první je 75 cm vysoká a 86 m dlouhá a stojí podél východní strany Rachefova údolního chrámu a Sfingy; druhá část je vysoká 90 cm a stojí v oblasti na sever od Rachefova údolního chrámu. Tato část je 46 m dlouhá a vede ve východo-západním směru podél oblasti údolního chrámu. Tyto dvě části zdi se sbíhají u jihovýchodního rohu zkoumané oblasti.
Hawás vysvětlil, že úvodní studie provedené na lokalitě naznačují, že jde o část větší zdi, která se nacházela na sever od Sfingy. Tuto zeď postavil Thutmose IV. ve snaze ochránit Sfingu před větrem. Podle postavil Thutmose IV. tuto zeď poté, co zde usnul po dlouhém loveckém výletě do Wádí el-Ghezlán (údolí jelenů), jež se v blízkosti Sfingy nachází. Ve snu k němu Sfinga promluvila a požádala jej, aby její tělo zbavil písku, který ji dusil. Odměnou za to mu slíbila , že se stane králem Egypta. Za tímto účelem očistil Thutmose IV. Sfingu od písku a postavil kolem ní ochrannou zeď. Hawás podotkl, že se archeologové původně domnívali, že ohradní zeď stála pouze podél severní strany Sfingy, kde byla objevena její 3 m vysoká a 12 m dlouhá část. Nový objev dvou částí ohradní zdi podél východní a jižní strany Sfingy tuto teorii vyvrací.
Kromě těchto dvou části ochranné zdi objevil tým SCA další zeď z nepálených cihel na východní straně Rachefova údolního chrámu. Hawás se domnívá, že tato zeď by mohla být pozůstatkem Rachefova pyramidového města, kde žili kněží a úředníci, kteří se starali o Rachefův zádušní kult. Tento kult byl zahájen v době královy smrti a pokračoval až do 8. dynastie (asi 2143-2134 př. n. l.), která představuje konec Staré říše. Vedoucí výzkumů v oblasti Rachefova údolního chrámu Essam Šehab řekl, že archeologové před chrámem rovněž vykopali 6m hlubokou sondu ve snaze objevit stopy činnosti z doby Střední říše. První výzkum neobjevil žádné aktivity z doby Střední říše a narazil pouze na 5 m písku. Podle Šehaba naznačuje takové množství písku, že byla tato oblast v době Střední říše opuštěna.

Tutanchamon: Rodinná tajemství

28. listopadu 2010 v 22:32 | maat63


Pomocí počítačové tomografie mumie krále Tutanchamona se v roce 2005 podařilo prokázat, že nezemřel následkem úderu do hlavy, jak tvrdili mnozí lidé, a dali tak vzniknout legendě o zavraždění mladého faraona. Náš výzkum ukázal, že otvor v zadní části jeho lebky vznikl při mumifikaci. Studie rovněž odhalila, že Tutanchamon zemřel v pouhých 19 letech, možná brzy poté, co utrpěl zlomeninu levé nohy.

Dědeček:   Amenhotep III. KV 35

Jeho mumie byla pohřbena s velmi bohatou výbavou. O několik století později kněží ve snaze ochránit královské pozůstatky před vykradači hrobů zabalili mumie do nového plátna a znovu pohřbili ve skupinách. Tělo Amenhotepa III. Bylo nalezeno v roce 1898 společně s více než dvanácti dalšími mumiemi příslušníků královské rodiny v hrobce KV 35 jeho vlastního dědečka Amenhotepa II.

Babička:
Teje   KV 35EL

Mezi ostatky v hrobce KV 35 byla neznámá mumie označovaná až dosud pouze jako ,, starší žena,, Na základě rozborů DNA bylo zjištěno, že tato královská kráska je Teje, manželka Amenhotepa III., dcera Juji a Cuji ne královských manželů
nalezených v roce 1905 v jejich vlastní neporušené hrobce KV 46. Tutanchamonova babička Teje byla s levou paží ohnutou na hrudníku, což se vykládá jako pohřební poloha královen. Její socha z chrámu v Karnaku má podobně ohnutou levou paži.
Tutanchamonův hrob zůstal v podstatě nedotčený až do svého objevení v roce 1922. Uvnitř hrobky bylo nalezeno vzhledem k jejím rozměrům až neuvěřitelných více než 5000 předmětů. Archeologické doklady však nedokázaly vysvětlit nejužší rodinné vztahy mladého krále.
Kdo byli jeho rodiče? Co se stalo s jeho vdovou Anchesenamon? Jsou dva mumifikované plody nalezené v jeho hrobce Tutanchamonovy vlastní, předčasně narozené děti, nebo jsou to symboly čistoty, které ho provázely do posmrtného života? Abychom na tyto otázky, dostali odpovědi, rozhodli jsme se analyzovat Tutanchamonovu DNA a DNA ostatních deseti mumií, o nichž se předpokládalo že jsou to jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií byla známá, byl to sám Tutanchamon , který dosud spočíval ve své hrobce v Údolí králů a tři mumie vystavené v Egyptském muzeu: Amenhotep III. a Juja a Cuja rodiče slavné královny Amenhotepa III. Teje. Mezi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné tajemné hrobce v Údolí králů označené jako KV 55. Podle archeologických důkazů a textů bylo nejpravděpodobnější, že je to mumie Achnatona nebo jeho následníka Smenchkarea. Při hledání Tutanchamonovy matky a manželky jsme se soustředily na čtyři neidentifikované ženy. Dvě z nich, nazývané starší a mladší žena, byly nalezeny v roce 1898 rozbalené a nedbale pohozené na podlaze jedné z vedlejších komor v hrobce Amenhotepa II.(KV 35). Evidentně je tu ukryli kněží na konci Nové říše, okolo roku 1000 př.n. l. Zbývající dvě neznámé ženské mumie se našly v jedné malé hrobce (KV 21)v Údolí králů. Architektonická podoba hrobky naznačuje původ z doby vlády 18. Dynastie a obě mumie měly levou pěst v poloze na hrudníku, což se obecně vykládá jako pozice královny. Nakonec jsme se pokusili získat DNA z obou mumií plodů v Tutanchamonově hrobce, přestože byly ve velmi špatném stavu. Kdyby se nám to podařilo, mohli bychom doplnit chybějící kousky do skládanky, kterou se pokoušelo složit generací vědců. Mumifikovaný plod, který přišel na svět po nejméně sedmi měsících těhotenství, byl nalezen v Tutanchamonově hrobce společně s drobnějším plodem. Oba byly ženského pohlaví a mohly to být faraonovy dcery.

Otec Achnaton KV 55

Totožnost Tutanchamonova otce bylo dlouho zahalena tajemstvím. Jedním z kandidátů je kacířský faraon Achnaton, který opustil staré bohy a začal uctívat jediné božstvo. V roce 1907 byla v malé hrobce v Údolí králů, označované jako KV 55 a obsahující hromadu předmětů spojovaných s různými králi a královnami z pozdní 18. dynastie, nalezena špatně zachovaná mumie. Královské přídomky na rakvi zbavené nápisů naznačovaly, že by mohlo jít o tělesné pozůstatky Achnatona. Testy DNA nyní potvrzují, že mumie je syn Amenhotepa III. a královny Teje (o nichž se ví, že byli rodiči Achnatona) - a Tutanchamonův otec.

Matka KV 35 YL

Podle rozborů DNA je tato mumie známa jako ,, mladší žena˝sestrou mumie označované jako KV55 (pravděpodobně Achnatona) - a matkou jeho dítěte, Tutanchamona. (Incestní vztahy nebyly v egyptských královských kruzích neobvyklé.) Podle historických záznamů se Achnaton oženil jak se slavnou Nefertiti, tak ze ženou jménem Kija , o žádné z nich se však nikdy nepíše, že by to byla jeho sestra.
,,Mladší žena˝je pravděpodobně jedna z pěti známých dcer Amenhotepa III. a Teje.

Mnozí odborníci se domnívají, že Tutanchamonovým otcem byl reformátor Achnaton. Tento názor podporuje zlomený vápencový blok nalezený poblíž Amarny, na kterém jsou nápisy nazývající Tutanchatona a Anchesenpaaton mlovanými dětmi krále. Jelikož víme, že Anchesenpaaton byla
Achnatonova dcera vyplývá z nápisů, že Tutanchaton(pozdější Tutanchamon) byl jeho syn. Ne všichni odborníci však považují tento důkaz za přesvědčivý a někteří tvrdí, že Tutanchamonovým otcem byl ve skutečnosti tajemný Smenchkare. Já osobně jsem vždy dával přednost Achnatonovi, byla to však pouze teorie. Jakmile měli odborníci DNA mumií, bylo poměrně jednoduché porovnat chromozomy Y Amenhotepa III., muže z hrobky KV55 a Tutanchamona. Zjistili, že muži byli skutečně příbuzní. Pokud chceme, opět spojit členy této rodiny, která byla rozdělena před více jak 3300lety. Porovnáním osmi proměnných oblastí se zjistilo s pravděpodobností vyšší než 99,99 procent, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55, který byl zase Tutanchamonovým otcem. V hrobce KV55 byla nalezena truhlice s materiálem, o němž se předpokládalo, že ho přivezl Tutanchamon do Théb z Amarny, kde byl pohřben Achnaton (a možná Smenchkare). I když
kartuše (oválné rámečky se jmény faraona) byly z rakve odtesány, rakev dosud nesla epiteta, jenž používal pouze Achnaton. Některé důkazy však k Achnatonovi nevedly. Z většiny rozborů, které provedly forenzní specialisti vyplynulo, že zemřelý byl muž nanejvýš pětadvacetiletý, tedy příliš mladý na to, aby to byl Achnaton, který měl před začátkem své sedmnáctileté vlády dvě dcery. Většina odborníků se přiklání k názoru, že jde o mumii tajemného faraona Smenchkare. Mumie takzvané starší ženy (KV35EL) je hezká i ve smrti, s dlouhými načervenalými vlasy spadajícími na ramena. Pramen těchto vlasů byl již dříve morfologicky porovnán s kadeří pohřbenou v sadě miniaturních rakví v Tutanchamonově hrobce označených jmény královny Teje, manželky Amenhotepa III. a Achnatonovy matky. Porovnáním DNA ,,starší ženy˝s DNA mumií známých rodičů Teje - Juji a Cuje jsme potvrdili, že ,,starší žena je skutečně Teje. Nyní mohla přinést svědectví o tom, zda mumie z hrobky KV55 je skutečně její syn. K naší velké radosti porovnání jejich DNA potvrdilo příbuzenství. Snímky mumie z hrobky KV55 rovněž odhalily degenerativní změny na páteři související s věkem a osteoartritidu kloubů dolních končetin. Zdálo se, že muž zemřel spíše jako čtyřicetiletý než pětadvacetiletý, jak se původně myslelo, a mohl se vyslovit závěr, že mumie z hrobky KV55, syn Amenhotepa III. a Teje i otec Tutanchamona je téměř jistě Achnaton. (Nemůžeme však zcela vyloučit ani Smenchkare, protože o něm víme tak málo. Nové snímkování také s konečnou platností odmítlo, že rodina trpěla nějakou dědičnou nemocí, například Marfnovým syndromem, který by mohl vysvětlovat protáhlé obličeje a zženštilý vzhled pozorovaný na vyobrazení z amarnského období. Žádné takové patologie zjištěny nebyly. Zobrazení Achnatona s ženskými znaky jsou možná stylizací a snahou přiblížit ho obrazu boha Atona, který byl jak mužem, tak ženou, a tedy zdrojem všeho života.

A jak to bylo z Tutanchamonovou matkou?

K našemu překvapení odpovídala DNA ,,mladší ženy˝(KV35YL) nalezené vedle Teje ve vedlejším prostoru hrobky KV35, DNA mladého faraona. Ještě větším překvapením však bylo, že stejně jako Achnaton byla dcerou AmenhotepaIII. a Teje. Achnaton tedy počal syna s vlastní dcerou. Jejich dítě pak bylo známé jako Tutanchamon. Na základě tohoto objevu teď víme, že matkou Tutanchamona nebyla žádná ze známých Achnatonových manželek ani Nefertiti nebo druhá manželka jménem Kija. Podle názorů odborníků za příčinou předčasného úmrtí Tutanchamona byl incest mezi bratrem a sestrou. Tutanchamon měl vrozené postižení levé nohy (tzv. koňská noha, pes eguinovarus), v jednom prstu neměl kost a některé nártní kosti byly zničeny nekrózou. Obojí zřejmě zhoršovalo jeho schopnost chodit. Proto se v hrobce nalezlo 130 vycházkových holí, z nichž některé nesou známky používání. Někteří badatelé uváděli, že takové hole byly obecnými symboly moci a že poškození Tutanchamonovy nohy mohlo vzniknout při mumifikaci. Analýza však prokázala růst nové kosti jako reakci na nekrózu, což dokazuje, že faraon měl nohu nemocnou ještě za života. A ze všech jedině Tutanchamon je zobrazován vsedě například při lukostřelbě nebo hodu bumerangem. Nebyl to král, který držel hůl jako symbol moci. Byl to mladý muž, který potřeboval hůl při chůzi. Na základě přítomnosti DNA z několika kmenů parazita nazývaného Plasmodium falciparum bylo zřejmé, že Tutanchamon byl nakažený malárií nejvážnější formou této nemoci trpěl hned několikrát. Podle názoru odborníků na tuto problematiku bylo Tutanchamonovo zdraví narušené v okamžiku, kdy byl počat. Jeho matka a otec byli vlastní sourozenci. Egypt za vlády faraonů nebyl jedinou společností v dějinách, která oficiálně uznávala královský incest pro jeho možné politické výhody. U manželů - sourozenců existuje větší pravděpodobnost předání dvojitých kopií škodlivých genů, takže jejich děti můžou mít genetické vady. Společně s Tutanchamonem možná spočíval v hrobce další smutný odkaz na královský incest. V hrobce byl také nalezen mumifikovaný plod, který byl Tutanchamonovou dcerou a druhý plod je také jeho potomek. Dosud se podařilo získat jen část potřebných údajů o dvou mumiích žen z hrobky KV21. Jedna z nich, KV21A, může být matkou těchto mrtvě narozených dětí, a tedy Tutanchamonovou manželkou Anchesenamon. Z historických záznamů víme, že byla dcerou Achnatona a Nefertiti, tedy pravděpodobně poloviční sestrou svého manžela. Po smrti Tutanchamona zažádala vdova chetitského krále hlavního nepřítele Egypta, aby poslal prince, za něhož by se provdala, protože její manžel je mrtev a nemá syna na vládu nad Egyptem. Chetitský král po dlouhém váhání k této královně poslal svého syna, jenže tento než dorazil do Egypta, tak zemřel podle domněnek ho dal zavraždit sám Haremheb hlavní velitel Tutanchamonových vojsk. S osamělou vdovou se ještě oženil Aje starý hodnostář ,který byl poručník Tutanchamona když byl ještě neschopen vládnout. Aje vládl pouze tři roky a potom nastoupil faraon Haremheb. Také zemřel bezdětný a na trůn po něm usedl další vojenský velitel. Tento nový faraon se jmenoval RamesseI. Tento faraon načal novou 19. dynastii pod kterou, za vlády jeho vnuka Ramesse II.(Velikého), se Egypt znovu zvedl k výšinám moci. Tento velký panovník se pak více než kdokoliv jiný snažil vymazat z historie všechny stopy Achnatona, Tutanchamona a ostatních,,kacířů˝ z amarnského období. Pomocí výzkumů se všichni odborníci snaží vzdát jim poctu a udržet vzpomínky na ně živé.

Tutanchamon KV62

O tomto často studovaném faraonovi, který byl plodem vztahu mezi sourozenci, bylo zjištěno, že měl vrozenou deformaci nohy a byl postižen onemocněním kosti, kvůli němuž trpěl při chůzi bolestmi. Příbuzenský svazek možná způsobil tuto vadu, a možná dokonce bránil faraonovi počít dědice s manželkou, která byla pravděpodobně jeho poloviční sestra. Ať už však zdědil král Tutanchamon jakékoliv nedostatky, obraz, který po něm zůstal na věčné časy, je nádherný a dokonalý - pohřební maska ze zlata považovaného starověkými Egypťany za tělo bohů.

Manželka Tutanchamona KV21A

Když byla v roce 1817 nalezena v Údolí králů hrobka KV21, ležely v ní dvě dobře zachovalé mumie žen. Později je vandalové zničili. Předběžné výsledky rozborů DNA naznačují, že mumie, již chybí hlava, by mohla být mumie matky jednoho z plodů z Tutanchamonova hrobu. Pokud tomu tak je, jde pravděpodobně o mumii Anchesenamon, dcery Achnatona a jediné známé Tutanchamonovy manželky. V hrobce se mezi jinými předměty našla schránka, která byla zdobena vyřezávanou slonovinou. Ukazuje krále s milovanou královnou. Nové informace o králově zdraví naznačují, že pravděpodobně musel používat hůl, kterou držel jako oporu.

Nefertiti

22. listopadu 2010 v 16:46 | maat63

Výzkumníci v Německu použili moderní lékařské postupy k odhalení jednoho z nejvíce ceněného starověkého tajemství Egypta - busty Nefertiti má dvě tváře. Tým pod vedením Dr. Alexandera Huppertze, ředitel Institutu pro zobrazovací vědy při berlínské fakultní nemocnici Charite, objevil při detailní řezbě počítačovou tomografií kámen, který se liší od vnější štukované tváře. Zjištění, zveřejněná v úterý v měsíčníku Radiologie, jsou první, které ukazují, že kamenné jádro sochy je ve skutečnosti vysoce detailní plastikou královny, řekl Huppertz. "Dokud jsme neprovedli scan, nevěděli jsme jak hluboký je štuk ani o skryté druhé tváři," řekl."Celou dobu jsme se domnívali, že se jedná jen o jakýsi kamenný základ busty." Rozdíly mezi tvářemi, i když mírné - vrásky v koutcích úst a hrbol na nose - jsou důkazem rozhodnutí o úpravách mezi kamennou verzí a štukem, když královští sochaři tvořili obraz manželky faraóna Achnatona před 3300 lety. "Některé z provedených změn jsou pozitivní a ostatní jsou negativní," řekl Huppertz. John H. Taylor, kurátor pro starověký Egypt a Súdán v British Museum v Londýně, řekl, že scan otevírá zajímavé otázky o tom, proč byly úpravy provedeny - avšak odpovědi nám zůstanou nejspíše navždy skryty. "Změny mohou naznačovat, že konečná verze byla považována za více uspokojivou než původní kamenná verze busty i když je zapotřebí opatrnosti při pokusu vysvětlit význam těchto změn," napsal Taylor v e-mailu. Busta prošla podobným CT scanem v roce 1992. Avšak tehdejší primitivnější skener používal pouze paprsky generované na průřezů sochou každých 5 mm - což nebylo dostatečně podrobné, řekl Huppertz, aby odhalil záhyby skryté jen 1-2 mm pod štukou. Egyptolog Ludwig Borchardt objevil bystu v roce 1912 a dodal ji do egyptologiecké sbírky berlínského muzea. V současné době je vystavena v Altes Museum, a bude přesunuta v říjnu do Neues Museum při jeho znovuotevření po dlouhé rekonstrukci pod vedením britského architekta Davida Chipperfielda. V roce 2007 Wildung odepřel žádost Egypta o zapůjčení bysty na výstavu, kvůli její údajné křehkosti při převozu. Dle Huppertze scany potvrdily toto tvrzení

Kam dál