Historie Starověkého Egypta

5. prosince 2010 v 22:03 | maat63


Na sklonku předhistorického období bylo vynalezeno písmo (počátek pozdějšího hieroglyfického písma). Jedná se o skupiny obrázků nebo jednotlivé obrázky, jimž chybí zvuková hodnota, ale ne smysl. Je to písmo velmi složité, v němž některé znaky vyjadřovaly celá slova a jiné slabiky nebo jen hlásky a kde, podobně jako u většiny semitských jazyků se nezachycovaly samohlásky, se vyvinulo v pevně propracovanou soustavu, jež zůstala v užívání po celé tři tisíciletí. Vynálezem písma skončilo pro Egypt období předhistorické a začalo období historické. Egypťané neznali absolutní chronologii, tj. datování od pevného začátku. Události datovali podle let vlády současného krále, ale to je nespolehlivé, protože někdy vládlo i několik králů najednou. První se pokusil vnést přehled do dějin egyptský kněž Manehto. Zařadil panovníky od prvního "historického" Meniho po ovládnutí Egypta Alexandrem Velikým do 31 dynastie. Dynastií nemínil pokrevně spřízněné rody, ale skupiny králů, kteří pocházeli ze stejného města nebo území nebo vládli v jednom městě. V 19. století německý egyptolog Richard Lepsius dal podnět k přehlednějšímu rozdělení egyptských dějin. Rozdělil je na tři epochy. Postupně se vžilo rozdělení Manehtovo na dynastie.

Současně jsou rozděleny takto:
Doba raně dynastická (archaická) 1.-2.dynastie 2955-2635 př. Kr.
Stará říše 3.-6. dynastie 2635-2155 př. Kr.
První mezidobí 7.-11. dynastie 2155-1991 př. Kr.
Střední říše 12.-14. dynastie 1991-1650 př. Kr.
Druhé mezidobí (vláda Hyksósů) 15.-17. dynastie 1650-1544/41 př. Kr.
Nová říše 18.-20. dynastie 1544/41-1080 př. Kr.
Třetí mezidobí (vláda Libyjců) 21.-24. dynastie 1080-712 př. Kr.
Pozdní doba (525 perské područí) 25.-31. dynastie 712-332 př. Kr.
Období helénistické (332 Alexandr Veliký, doba Ptolemaiovců) 332-30 př. Kr.
Období římské 30 př. Kr.-395 po Kr.
Období byzantské 395-640 po Kr.
Už nejstarší písemné památky prozrazují jazykové prvky semitské, i když je nutno zdůraznit, že egyptština zůstala vždy svérazným jazykem. I její vztah k hamitským jazykům je značně volný. Východní vlivy pronikaly do země přes Rudé moře než deltou Nilu (byla bažinatá a to představovalo překážku než spojnici). Tak získali zkušenostmi v pěstování obilí, vaření piva, užívání hrnčířského kotouče, zhotování různého zemědělského nářadí aj.
Sjednotitelem obou částí Egypta byl podle tradice hornoegyptský král Meni, zakladatel první dynastie. Z doby začátků sjednocení se dochovala břidlicovitá destička na líčidlo, kde je vyobrazen král Narmer, jak drží za vlasy poraženého protivníka, zřejmě dolnoegyptského krále a chystá se mu rozbít hlavu. Nad klečícím nepřítelem je vyobrazen symbol jeho země porostlé papyrem a lidskou hlavou. V nosu má provaz, který drží v pařátu sokol, obraz Hóra, boha vítězného krále, jako označení odvlečení do zajetí. Narmer má na hlavě kuželovitou bílou korunu hornoegyptských králů. Na druhé straně je s červenou dolnoegyptskou korunou se zdviřeným zadním okrajem a spirálovitou ozdobou vpředu. Králové sjednoceného Egypta nosili korunu vzniklou spojením obou starších. Přibližně z této doby pochází destička na níž faraón Hór Aha vítězí nad Núbií. Vyobrazení je velice podobné.
Nevíme, zda Meni, Narmer nebo Hór Aha byli různí králové nebo jeden s různými jmény. Pro zjednodušení se nazývá králem-sjednotitelem Meni. Středem říše byl nejdříve hornoegyptský Cinev (ř. This), který později ustoupil nově založenému Mennoferu (ř. Memfis) na jih od dnešní Káhiry. Tímto přesunem mohli hornoegyptští králové snáze udržovat pořádek v zemi. Ještě koncem 2. dynastie je nutno vojensky potlačovat vzpoury v Dolním Egyptě.
Egypťany začaly přitahovat měděné doly na Sínajském poloostrově. Dokladem srážek s místními beduíny jsou skalní reliéfy ve Vádí Marára, jak faraón s dvojí egyptskou korunou na hlavě ubíjí beduína. Ačkoli sídelním městem byl Mennofer nezapomínali faraónové, že pocházejí z Cinevu a vraceli se tam aspoň po smrti. V pouštní oblasti u Ebózevu jsou pozůstatky jejich hrobek. Bylo objeveno i pohřebiště blízko Mennoferu s předměty se jmény faraónů pohřebených u Ebózevu. Vysvětlením je pouze to, že měli dva hroby pro jednotlivé části země. Pochvováni byli samozřejmě jenom v jednom.

Někdejší rodová a kmenová společenstva byli na konci vlády 2. dynastie ustoupila vesnickým občinám a správě jednotlivých krajů. Krajští náčelníci podléhali přímo králi. O velikosti administrativního aparátu nejsme přesně zpraveni, ale tolik víme, že jeho trvání bylo umožněno na svou dobu velmi produktivním hospodářstvím. Ne všichni poddaní obdělávali půdu. Byla početná vrstv řemeslníků o vysoké zručnosti a velkých zkušenostech. Pečovali o zavodňovací stavby a jiní se věnovali vědě a umění. Tato dělba práce mohla být umožněně jen díky hospodářskému rozkvětu země.
Období Staré říše je pro Egypt nesporně slavné, kdy se země vyšvihla na první ze svých kulturních vrcholů. Hned na jejím začátku byl zaveden nebo zdokonalen kalendář. Udržují se čilé obchodní styky s asijskými kraji a Núbií. Dováží se zlato, slonovina, ale i dobytek. Na Sinajském poloostrově se těží tyrkys a malachit. Na doklad ovládání jsou zde vytesána jména faraónů 3. dynastie. Za Snofrua ze 4. dynastie se dochovaly zprávy o válečných výpravách do Núbie, ale i o stavbě lodi z cedrového dřeva. To se dopravovalo jen z Libanonu. Snofru musel mít k dispozici velké a silné námořní loďstvo, které udržovalo styky s Foiníkií a zvláště s městem Gebal (ř. Byblos). V zemědělství se užívá dřevěný pluh tažený dobytkem. Faraóni dbají na to, aby byla krajina náležitě zavlažována.
O postavení a moci faraónů vydávají výmluvné svědectví jejich monumentální hrobky - pyramidy. Džosér, 2. král 3. dynastie nám zanechal u Sakkáry stupňovitou pyramidu o šesti zmenšujících se terasách. Byla to předchůdkyně velkých pyramid u dnešní Gízy, které už ve starověku byly povážovány za divy světa a jsou spojeny s faraóny Chufua (ř. Cheopse), Chafréa či Rachefa (ř. Chefréna) a Menkauréa (ř. Mykerina). U pyramid byly vždy zádušní chrámy a hrobky král. hodnostářů. Ty jsou neocenitelným zdrojem vědomostí o veřejných poměrech, faraónech ve svých nápisech a kresbách. Z období 5. a 6. dynastie jsou mastaby (nadzemní části hrobek) zachovavately cenných zpráv.
Faraóni, ačkoli vládli absolutisticky, se neobešli bez úřednického aparátu. Za 4. dynastie byly úřednici z rodiny faraóna, ale od 5. dynastie dochází ke změně a do popředí se dostávají lidé povýšené za své úspěchy. Dostávali půdu i s lidmi, kteří na nich byli a ti se stávali nevolníky králových služebníků. Ti to lidé začali pak zabírat i místa kněžská a získavali tak větší moc a snažili se omezovat moc králů. Sociální rozdíly se prohlubují a v 6. dynastii můžeme hovořit přímo o otrokářství. Sílí nespokojenost v širokých vrstvách drobného lidu a vyvolává sociální bouři, která způsobila zhroucení Staré říše.
Střední říše
Stará říše byla zničena v neuvěřitelných zmatcích. Podle básní z 16. stol př. Kr. jsou obrovské sociální bouře. Hodnoty se převracejí. Obrovské ztráty na lidech. Tento rozklad byl uspíšen vpádem Asijců do delty Nilu. Král byl svržen, palác rozbořen, země se opět rozdělila. Jako první se vzpamatoval Horní Egypt a důrazným panovníkům z Vesétu se podařilo na počátku 2. tisíciletí znovu sjednotit Egypt. Za vlády tří faraónů z 11. dynastie se poměry dalekosáhle urovnaly. Skutečný rozkvět začal až za 12. dynastie. Zakladatel je Amenemhét I., který byl vezírem posledního Mentuhotepa a využil jeho slabosti a nepokojů a chopil se moci. Opět vybudoval to co bylo zničeno. Za jeho vlády také vypukaly nepokoje a proto učinil svého syna Senvosreta spoluvladařem. Také další faraónové 12. dynastie se řídili jeho příkladem a byli panovníci vesměs schopní budovatelé i dobyvatelé. Všichni měli po svém předku Senvosret nebo po Amenemhétovi jméno. Od 13. dynastie opět dochází ke zmatkům a faraónové se střídají na trůnu hrozně rychle.
Za 12. dynastie je sídelním městem nově založený Ictovej (Akanthos). Panovníci tak chtěli omezit moc správců jednotlivých krajů. Proti nebezpečí ze zahraničí podnikají preventivní válečné výpravy. Například Senvosret I. posunul jižní hranici Egypta od prvních až k druhým nilským peřejím. Senvosret III. věnoval stálou pozornost dolům na Sínajském poloostrově a obchodním stykům s foinickými městy. Čile se obchodovalo s Krétou a v Núbii bylo obchodní středisko u třetích peřejí, chráněné vojenskou posádkou.
Senvosret II. a Amenhétové II. a III. se věnovali hospodářskému velebení země. Ve Fajjúmské oáze bylo vybudováno významné vodní dílo. Jezero Moiris bylo spojeno průplavem s Nilem. Soustavou kanálů a hrází byly přebytečné vody rozvedeny po kraji a získána velmi úrodná oblast. Senvosret II. založil u své pyramidy další pro úředníky, kněze a řemeslníky pozoruhodné město Hetep-Senvosret. Amenemhét II. si v oáze vybudoval velké sídlo, které udivovalo už staré řecké a římské cestovatele. Další významné vodní dílo bylo postaveno u ostrova Sehélu , které umožňovalo egyptským lodím proplouvat tamními peřejemi (první) dále do Núbie.
Skončila i doba druhého rozkvětu Egypta a jeho sláva rychle klesla po vládě Amenemhéta IV, když ho na trůnu vystřídala sesterská manželka Sebeknofru či Nefrusobek jako poslední královna 12. dynastie. Zdědila zemi silnou a zabezpečenou pohraničním pásmem pevností. Jenže rozpínavost Babylónie, Chetitské říše vyvolala přesuny kočovných kmenů směrem k Egyptu. Pronikaly na egyptské území a správcové jim to umožňovali, přotože v nich viděli posilu vlastního postavení. Královna asi nebezpečí nepostřehla. Zmatky v zemi sílily a nezabránili jim ani další králové.
Do oslavené země vpadají záhadní Hyksósové. Na svých rychlých dvoukolých válečných vozech rychle projeli celou Syropalestinou a strhli s sebou i část obyvatelstva. Nezastavili se na hranicích Egypta a mocným náporem ovládli Dolní Egypt. Díky tomu se pak otevřel Egypt vlivům Malé Asie. Toto období je považováno za druhé mezidobí kdy vládly 15. a 16. dynastie. Současně vládla i 17. dynastie z Vesétu a po dlouhotrvajících bojích došlo k novému sjednocení země. Kolem r. 1544 Ahmóse, zakladatel 18. dynastie vyhnal Hyksósy z Egypta a začalo období Nové říše.
Nová říše
Ahmósova vláda znamená v dějinách Egypta významný předěl. Byl povýšen na zakladatel 18. dynastie ačkoli vycházel přímo ze 17. dynastie. Jeho otec padl v boji proti Hyksósům. Poučil se ze vzájemných střetnutí a použil válečnou vozbu, která byla tvrdě vycvičená. Zavedl lepší výzbroj, luky s delším dostřelem, meče místo seker a začal užívat tvrdší bronzi místo měké mědi a pro úderné oddíly zavedl kovové přilby. Vítězstvím však neskončily jeho starosti. Vypudil vetřelce až k dnešnímu Izraeli a donutil přístavní města uznat egyptskou svrchovanost a dále rozšířil území po druhé nilské peřeje. Egypt měl opět hranice velikosti Staré a Střední říše. Začal obnovit kanály, chrámy a města. Jeho sídelní město byl Vesét.
Také jeho nástupci byli velikými dobyvateli. Nejvíce proslul Thutmóse III. 17 válečnými výpravami do Sýrie. Ale faraoni nezapomínali na své jížní sousedy. Obsadili území až do čtvrté nilské peřeje. Válečná kořist zvětšovala přepych až do nevídaných rozměrů. Časem se i stává, že řemeslník má přepych a vlastní otroka. Nejvíce na to dopláceli rolníci. Daně na ně doléhaly nejtíživěji, musejí platit udržování armády, ale i odvádět vojáky ze svých řad. Projevuje se nedostatek pracovních sil a je nutno skončit s válečnými výpravami.
Egypt si zajistil takovou moc, že Amenhotep III. pouze využíval výsledků zápasů svých předchůdců. Doba jeho vlády patři za jednu z nejutěšenějších. Historici ho vidí jako jednoho z nejrozmařilejších faraónů, ale dokázal využít svého bohatství pro blaho země. Mír si zajišťuje diplomatickými sňatky. Válečnou výpravu měl jenom jednu a to do Núbie. Odtud pochází i jeho manželka Teje. Měl ve svém harému i několik dalších. Všechny byly zaplaceny a jejich otcové mu byli vázany loajalitou.
Jeho synem je nejpozoruhodnější panovník (král-reformátor) Amenhotep IV. známý především jménem Achnaton. Povýšil boha Atona na jediné božstvo. Tímto radikálně vybočil z řady všech faraónů. Jeho revolucionářské dílo dlouho nepřežilo. Ohromná nevole kněžstva nakonec po jeho smrti (není jisté zda zemřel přirozeně) jeho Atonův kult vymítila a obnovila původní Amonův.
Jeho zeť po jeho smrti tento kult obnovil. Jako král jim však asi připadal málo rozhodný a tak zemřel po třech letech vlády a na trůn dosedá devitiletý Tutanchamun se svou mladičkou manželkou Anchesenamunou (možná byla jeho sestra). Když zemřel projevil o její ruku starý Aje, který byl vysokým úředníkem už za Amenhotepa III. Chtěl si tak zajisti nárok na trůn. Královna to však odmítla. Ukázala, že je schopnou královnou, která je schopna samostatně řídit království. Udělala něco co je v dějinách Egypta ojedinělé. Napsala králi Chetitů Šuppiluliumašovi I. aby jí poslal jednoho ze synů. On ho vyslal, ale byl cestou zavražděn a mladá královně nezbylo než si vzít starého Aje. Zemřel za čtyři roky, ale královna trůn neobhájila. Zmocnil se ho Haremheb, generalissimus posledních faraónů a ukončil tím vládu 18. dynastie.
Nová dynastie měla za úkol vyzvednout Egypt k dřívější slávě. Do země pronikaly tlupy bezzemků ze stepí a všude byl zmatek, které nemohly vojenské posádky zvládnout. Mezi faraóny byli i mocní jako Setchi I. a Ramesse II. Ti obnovili na čas mezinárodní postavení země. Za hranice egyptsko-chetitské se však nedostali. Tady se střetli s chetitskými Muršilišem a Muvatallišem. Posledně jmenovaný vybojoval s Ramessem II. bitvu u Kádeše na Orontu 1285 př. n. l. Shromáždili proti sobě každý dvacetitísicové armády. Útočná vozba chetitské armády nadobro rozdrtila dva egyptské sbory a Ramesse se zachránil nesmírným hrdinstvým. Při útěku narazil na svůj pomocný sbor a s ním překvapil Chetity, kterým už šlo o kořist. Ztráty na obou stranách byly vysoké, ale bitva skončila nerozhodně. Oba králové se vzdali dalších válek a uzavřeli mírovou dohodu mezi Ramessem II. a Chattušilišem III. (nástupce Muvatašiliše). Ramesse se dokonce oženil s jehou dcerou a ta se stala jeho "velkou manželkou" tedy hned po Nefertari. Oba rody nadále zůstaly v čilém písemném styku.
Mír s Chetity neznamenal však konec všech válek. Ramesse II. musel bojovat na západě s Libyjci, přímoří opevnil pevnostmi proti útoku z moře, v Palestině musel potlačovat povstání a v Núbii upevnil moc až ke čtvrtým nilským peřejím. Svá vítězství oslavoval množstvím nápisů a stavbou spousty staveb a chrámů. Za jeho taženích získal spoustu zkušeností jeho syn a nástupce Merenptah. Ten válčil tak mnoho, že vůbec neměl čas na nějakou stavební činnost a proto upravoval cizí sochy a nechal tesat spousty nápisů. Nejznámnější je jeho stéla o Izraelovi, která se našla v jeho hrobce. Tvrdil o nich, že jsou bezvýznamní a už neexistují, ale zřejmě to nebyl to skutečný Izrael nebyl.
Další dynastie (dvacátá) převzal říši silnou a mocnou, ale zvládala své povinnosti velice těžce. Většina panovníků se honosila jménem předchůdce Ramesse, v pořádí od III. až po XI., ale jen Ramesse III. byl poněkud významnější. Jen co se jeho země vzpamatovala ze zmatku při zániku 19. dynastie byla napadána. Ze západu to byli Libyjci s Mešveši a Spedy. Ramesse III. je zahnal zpátky, ale přitáhli opět. Došlo k nelítosnému vraždění. Ze severu a východu to byly hordy "mořských národů". Smetly Chetity a Ramesse III. je zastavil na hranicích, ale musel jim přenechat Palestinu. Zde se usadili hlavně Pelištejci (Filistínští). I s Núbijci bojoval Egypt. Nadvládu si udržel až po třetí peřeje. Tyto války ochudily zemi, přestože to byly války vítězné nepřinášely žádnou kořist. Daně se zvyšovaly, trůn nedokázal se uskrovnit, velké stavby byly zátěží a tak se lid vzbouřil. Asi r. 1165 př. Kr. došlo k první stávce o které máme záznamy. Sochaři a kameníci se dovolávali svého krále, ale ten jin nepomohl. Nespokojenost zasáhla širokou vrstvu obyvatel a dokonce i v harému došlo ke vzpouře. Na to nakonec král doplatil a padl jim za oběť.
Mezitím rostla moc Amunových kněží a to jak hospodářská tak i politická. Už do Ramesse II. byla v Deltě královská rezidence a ve Vesétu bylo centrum kněžské. Nástupci Ramesse III. situaci nezvládali a za Ramesse XI. vypukla otevřená vzpoura. Amunový kněží vedené samozvaným veleknězem Hrihorem ovládli Horní Egypt a Hrihor se prohlásil za krále. V Dolním Egyptě vládl po Ramessovi XI. velmož Nesbanedžed. Vztahy mezi oběma zeměmi se zdají dobré. Vesét byl duchovním centrem a Džanét (Tanis) bylo nové sídelní město v Deltě a mělo moc politickou. Nadvládu si udržoval Vesét.
Pozdní říše
Nástupem 21. dynastie začala doba nazývaná všeobecně jako třetí mezidobí. Kolem roku 946 př. Kr. se k moci dostávají Libyjci (22. - 24. dynastie) a pak je střídají Núbijci (25.dynastie). Dvacátá šestá dynastie byla domácího původu, lae podlehla roku 525 perskému náporu (27. dynastie). Perská nadvláda byla přerušena 28 - 30. dynastií, až byla zlomena Alexandrem Velikým roku 332 př. Kr. Pak začíná období helénistické.
Od 18. dynastie sloužili v egyptské armádě libyjští žoldněří. Mnozí se usazují v deltě Nilu a stávají se nezávislými knížaty. Jeden z nich využil oslabení země po smrti Pasbachaenníuta II. a zmocnil se trůnu. Získal dokonce uznání i vésetského velekněze. Sjednotil zase Egypt a začal se zajímat o asijské kraje. V Palestině tehdy vládl Šalamoun a jsou zde nepřesné záznamy o tom co tento kníže prováděl. Zřejmě se jmenoval Šešonk. Jeho nástupci na vladařské schopnosti nedorostli. Dochází ke sporům o moc a střídání dynastií.
Mezitím vzniká v Núbii samostatné království. Zakladatelem núbijský vladař Kašta. Jako správce zřejmě využil, že vliv faraónů nezasahoval tak hluboko na jih prohlásil se králem. Usídlil se v bývalém kulturním středisku Napatě a protože se považoval za pozemského zástupce Amuna prohlásil se králem Dolního a Horního Egypta. Jeho syn Pianchi se pokusil sjednotit celou říši, ale podařilo se to jeho nástupci Šabakoovi. Teď ovládala Núbie Egypt, sice jen po šedesát let, ale přes zřetelné negroidní vlastnosti Kúšita nebyl pro Egypťany cizincem. Ovládal řeč, uznával egyptské bohy a byl odchován egyptskou kulturou a nic neměnil na tradicích. Za jeho druhého syna probíhal nadějný rozkvět, ale byl zničen zásahem až ze vzdálené Asýrie.
Mezitím co Egypt se vzpamátovával ze zmatku uvnitř, nastupovala Asýrie k rozkvětu. Podmaňuje si okolní země a zabýrá území, které kdysi byly egyptské. Někteří faraóni si nebezpečí uvědomují, ale podnikají proti němu jen to, že podněcují drobné krále na syrskopalestinském území ke vzpourám. Ty byli vždy potlačeny. Druhá kniha královská v bibli o tom přináší svědectví. Vypráví o odvlečení vedoucích vrstev do zajetí r. 721 př. Kr. za Šarrukína II. Do judského povstání se zapojil i Taharka a velice se mu ulevilo, když Asyřané odtáhli od Jeruzaléma a to asi jen kvůli moru ve svém táboře.
Nebezpečí však nebylo zažehnáno. Asyrský král Aššúrachiddina r. 671 pronikl k Mennoferu a dobyl ho, vypálil a postoupil až k Vesétu, který vyplenil. V Egyptě zanechal asyrské posádky a správní úředníky a odtáhl s bohatou kořistí do Ninive. Taharka ustoupil do Núbie a za dva roky se vrátil a udělal konec asyrské hrůzovládě a usadil se znovu v Mennoferu. Jenže roku 667 přitáhl Aššúrbániapli (Ašurbanipal) a mocným náporem se dostal znovu až do Vesétu, který zpustošil a část obyvatelstva odtáhl do zajetí. Byl však zaneprázdněn bojy s povstaleckými kmeny a tak se nevěnoval Egyptu jak měl. Taharkův syn Tanutamun osvobodil od Asyřanů Horní Egypt a současně sájský vládce Néko I. ze sájské dynastie obsadil Dolní Egypt až k Mennoferu. Tanutamun vládl mezi první a čtvrtou nilskou peřejí a o vládu nad Egyptem už neusiloval.
Néko I., první panovník sájské dynastie, byl původně vazalem Asyřanů a jeho vláda se omezovala jen na pár krajů kolem města Sáje v Dolním Egyptě. Néko byl po jednom pokusu o svrhnutí asyrského jha dopraven do Ninive, aby dokázal důvěru krále. Někteří však dopadali hůře. Aššúrbániapli dal všechny osoby podezřelé z účasti na povstání nabodnout na kůl a zaživa stáhnout z kůže a jejich města vydal vojákům v plen. Néko postupně upěvnoval svůj vliv a za vhodné chvíle při bojích Asyřanů na druhém konci říše započal boj za osvobození Egypta.
Započáté dílo dokončil jeho syn Psamtek I. Vydatnou pomoc měl v řeckých žoldnéřích zvyklých na tuhou kázeň a vyzbrojených železnými meči. Po sjednocení Dolního Egypta se obrátil proti Tanutamunovi a vypudil ho z Horního Egypta. Problémem bylo získat přízeň Amunova vesétského kněžstva. Dal svou dceru Neitikertu adoptovat núbijskou princeznou Šepenupetoiu, která jako vlivná kněžka spravovala jmění Amunova chrámu, za budouci Amunovou božskou choť. Vládl téměř půl století a byla to vláda blahodárná. Prospívalo zemědělství, řemesla, v zemi se usazovali řečtí obchodníci a kvetla umělecká tvorba.
Po něm nastupuje Néko II. a ten vytáhl do boje na pomoc Asýrii. Asyrská velmoc zašla velice rychle a téméř bezestop, že teprve v minulém století byla objevena. Hlavní město Ninive bylo srovnáno se zemí. Néko II. se však cestou zdržel, když si zajišťoval Palestinu. R. 605 byl u Karkemíše na hlavu poražen babylónským králem Nabúkudurriussurem (Nabúkadnesarem) a zachránil se jen kvapným ústupem.
Nad Egypt se začali stahovat nové tmavé mraky. Néko však vládl ještě klidně. Věnoval se hospodářskému rozvoji své země. Pochopil význam zahraničního obchodua umožnil řeckým obchodníkům mezinárodní styk s rozsáhlými výsadami. Zahájil výstavbu námořního loďstva. Dal prokopat kanál spojující Středozemní moře s Rudým. Kanál dokončil perský král Dárajavahuš I. (Dáreios) a jeho stopy byly odkryty při kopání Suezkého průplavu.
Po Nékovi vládl krátce jeho syn Psamtek II. a po něm Vahjebré. Egypt byl v té době mocnou říší. Nutně se musel dostat do konfliktu s babylónským Nebúkadnesarem. Podporoval totiž judského Sidkijáše ke vzpouře. Ten neposlechl varování a Babylóňané je porazili a judští vzbouřenci museli uprchnout do Egypta. Vahjebré z toho vyšel se zdravou kůží. Byl ale vtažen do sporu mezi libyjskými kmeny a řeckými kolonisty v Kyréně. Vyslal proti Řekům vojsko a to bylo poraženo. Rozhořčení které pak zavládlo po porážce vyvolalo to, že byl za krále prohlášen velitel vojska Ahmóse II. a vládl pak šťastně po čtyřiačtyřicet let.
Průdkým rozmachem se ale najednou objevili Peršané a smetli z povrchu mocnou říši babylónskou a podmanili si za Kuruše celou Přední Asii. Jeho syn Kambudžija (Kambýses) pokračoval ve výbojích a roku 525 př. Kr. se vrhl na Egypt. Psamteh III. se bránil, ale podlehl a protože nechtěl uznat perskou nadvládu, byl donucen vypít číši otravené býčí krve. V Egyptě zavládla nepopsatelná hrůza a teror. Chrámy byly pleněny a ničeny, páchany nesmyslné zločiny. Kambudžija pronikl až k prvním nilským peřejím a tam ušetřil aramejsko-židovskou kolonii. To rozhořčilo egypťany jimž ničil chrámy božstev, že tuto kolonii zničili. Perská nadvláda se označuje jako vláda 27. dynastie. Byla to doba nekonečných vzpour a pokusů o převrat. Teprve koncem 5. stol kdy byla celá perská říše otřesena vnitřími rozpory se podařilo aspoň na 60 let osvobodit se. (29., 30. dynastie). Až za 30. dynastie se začal znovu rozvíjet kulturní život, ale pak zasáhli opět Peršani a obsadili znovu celou zemi. Počínali si tak krutě, že příchod Alexandra Velikého byl vnímán jako osvobození, když roku 332 př. Kr. vstoupil na egyptskou půdu.
Alexandr po porážce Dárajaváhuše III. (Dareios) v bitvě Issu spěchal zabrat jeho nejbohatší satrapií, Egypt. Alexandr byl natolik moudrý, že když ho obyvatelstvo vítalo jako zachránce tak toho využil. Vyšel vstříc náboženským citům. Nechal přinést oběti místním božstvům i posvátnému býku Hapimu. Ve slavné věštírně při Amunově chrámu ho tamní kněží prohlásili synem Amunovým. Zreorganizoval správu Egypta. Reprezentační místa svěřil Egypťanům, důležitá místa egyptským Řekům a rozhodující Makedoncům. V úřadech, kde šlo o styk s obyvatelstvem nechal egyptské úředníky. Zdržel se tady půl roku a založil v Deltě město, které pojmenoval svým jménem Alexandria. Když zařídil vše potřebné, vydal se na honbu za Dárajaváhušem. Spojení udržoval pravidelnou kurýrní službou. Po své smrti chtěl být pochován v oáze Síně v chrámu svého "otce Amuna". Jeho vojevůdce unesl jeho mrtvolu poté co byla odvážena do Makedonie a nechal ji pochovat v Mennoferu. Tam odtud byla za Ptolemaia II. odvezena do Alexandrie a od 4. stol po Kr. se nedochovaly žádné zmínky o jeho hrobce a jejího umístění.
Po jeho smrti přešla správa Egypta do rukou dynastie Ptolemaiovců. Je to doba kdy se Egypt přestává být Egyptem starých faraónů. Do země vniká řecký živel a s ním i řecký duch.
Ptolemaios I. Sótér (Zachránce, Spasitel; 323-285 př. Kr.) projevil po jeho smrti zájem o správu Egypta, protože pochopil, že Alexandrovu říši nikdo neudrží v celku. Bylo to moudré rozhodnutí, neboť šlo o zemi uzavřenou před okolním světem pouštěmi a mořemi, hospodářsky na výši a kulturně jednotné. Projevoval úctu k egyptským tradicím a docílil toho, že Egypťané žili ve shodě s Řeky a Makedonci. Využil vhodných příležitostích a připojil Kyrenaiku, Palestinu s Foinikií a jižní Sýrii. Později získal i Kypr a Kyklady a tak ovládal území větší než nejslavnější faraón Ramesse II. Po zavraždění dědiců Alexandra se prohlásil roku 305 př. Kr. králem a přenesl své sídlo do Alexandrie. Zanechal mnoho památek třeba chrám Múz takzvaný Múseion s jedinečnou knihovnou, královský palác v Alexandrii a maják na ostrově Faru.
Ptolemaios II. Filadelfos kráčel ve stopách svého otce. Vládl téměř čtyřicet let (285 - 246 př. Kr.), obhájil své hranice proti útokům syrských Seleukovců a dokonce získal nové území na jihu Malé Asie. O spojenectvím s ním usiloval Hannibal z Kartága, ale Ptolemaios odmítl. Doba jeho vlády je dobou největšího rozkvětu alexandrijskéhu Múseia. Působil tady Archimédes, fyzik Ktésibios, astronom Aristarchos, anatom Hérofilos a další. Bylo tady na 200.000 svitků starověkých autorů. Zčásti se zde zachovaly i Manehtovy Egyptské pamětihodnosti. V jeho době v polovině 3. stol př. Kr. došlo k počátku překladu biblických knih do řečtiny a to z podnětu synagogy v Alexandrii, kde patřila židům celá jedna městká čtvrť.
Za Ptolemaia III. (Euergetés = Dobrodinec; 246-221 př. Kr.) dosáhl Egypt největší rozlohy. Jeho sestra Bereníké se provdala za syrského krále Antiocha II., ale po jeho náhle smrti byla zavražděna. Ptolemaios vytáhl proti Sýrii, které teď vládl Seleukos II a ten radši ustoupil do Malé Asie. Ptolemaios dobyl hlavní město Antiochii, přístav Seleukii a pak se obrátil do Mezopotámie. Tam získal sochy egyptských bohů odvezených Chšajaršou (Xerxés). Radost z návratů soch byla v Egyptě veliká a byl to téměř jediný úspěch válečné výpravy. Prostě se vrátil a nevyužil svého vítězství. Ponechal si jen Seleukii a upravil hranici v jížní Sýrii. Zemi zveleboval stavbami v egyptském slohu a zakladáním osad v řeckém slohu.
Za dalších Ptolemaiovců začal úpadek Egypta až ke ztrátě samostatnosti. Ptolemaios IV se oddával radši pitkám než aby zabránil rozdílu, který se prohluboval mezi egypťany a Řeky. Syrský Antiochos III. chystal protiúder na Egypt. Do armády jsou povolávani i egypťané, kteří byli služby zproštěni. Jsou vycvičeni řeckým způsobem a poráží Antiocha. Ptolemaios nevytěžil s této porážky žádný zisk ačkoli mohl a tak ztracel úctu obyvatelstva. To vstoupilo do vzpoury. V Dolním Egyptě se ji podařilo řeckým žoldnéřům potlačit až po šesti letech. Horní Egypt se na chvíli vymanil z královy moci. Tomu se ho podařilo připojit až r. 184 př. Kr. Ptolemaios se však z toho nepoučil a hýří dál a pořád¨á orgie na královském dvoře. Množí se vraždy v jeho okolí. Král umírá na podzim roku 205 př. Kr., ale jeho smrt je utajována do léta r. 204 než nastoupil pětiletý král Ptolemaios V.
Úpadku země už nemohl zabránit nikdo. Šíří se chaos, množí se vraždy, propuká hladomor. Ptolemaiovci (V. - XII.) byli už jen pouhými loutkami v rukách dvořanů. Dokonce se obrací o pomoc do Říma, jenž je teď nejsilnější v západní Středomoří a ti mu vyhovují. Makedonci museli vrátit území protože předtím stáli na Hannibalově straně a Antiochos III. zatím vyvázl se zdravou kůží. Ale po smrti Ptolemaia V. obsadil Mennofer a prohlásil se králem a když táhl k Alexandrii dorazil do jeho tábora posel senátu a donutil ho se stáhnout. Římané se tak prohlašují protektory (ochránci) Egypta. Země už ze zmatků nevyšla. Králové se střídají velice rychle. Římané získavají v Egyptě ohromnou moc. Diktátor Sulla poručil Ptolemaiovi XI aby se oženil s vlastní macechou Bereniké IV. Za tři týdny ji zavraždil a tím si podepsal rozsudek smrti poněvadž byla oblíbená u lidu. Nelegitimní syn Ptolemaia IX. Ptolemaios XII se pokoušel všemožně získat přízeň Římanů, ale nezabránil ztrátě Kyrenaiky a obsazení Kypru.
Po jeho smrti se ujímá vlády Ptolemaios XIII. se svou sestrou Kleopatrou. Ta to ale nese nelibě, neboť se už podílela na vládě se svým otcem Ptolemaiem III. a nechtěla aby za ně vládla poručnická rada. Snaží se získat pomoc Římanů prodejem obíli, ačkoli byl v Egyptě hladomor. Poskytla vojenskou pomoc Pompeiovi proti Césarovi. Pobouřila tím alexandrijské obyvatelstvo a byla vyhnána z Egypta. Za své peníze sebrala v Palestině vojsko a vypravila se do Egypta a tak u Pélusie stanula vojska obou královských sourozenců proti sobě. Objevila se tam loď s prchajícím Pompeiem. Egypťané usoudili, že aby se zavděčili Césarovi tak nechali Pompeia zavraždit. Césara to rozuřilo a nechtěl uznat Ptolemaia králem Egypta a pomohl na trůn Kleopatře a museli oba dva rozpustit své vojska. Achillás, velitel Ptolemaiových žoldnéřů odmítl rozkaz splnit a nastaly nové zmatky. Arsinoé, mladší sestra Kleoptry ho nechala zavraždit a prohlašuje se královnou. César přenechává Ptolemaiovy na starost urovnání vnitroegyptských sporů, ale zůstává ve střehu. Roku 47 př. Kr. dochází k bitvě a Ptolemaios je poražen a hledá záchranu na lodi s uprchlíky, ta se potopí a on utonul. César vzal Arsinoé do Říma na jeho triumfální pochod jako ozdobu.
Egypťané očekávají od Césara tvrdý trest místo toho ustanovuje spoluvladařem Kleopatry jejího druhého bratra Ptolemaia XIV. Toho nechala Kleopatra roku 44 př. Kr. zavraždit. Mezitím se Kleopatře a Césarovi narodil syn Ptolemaios XV. Kaisarión (Césarek), ale nikdy nebyl oficiálně korunován, ačkoli ho Kleopatra prohlašuje za krále. Kleopatra měla sny o světovládě, ale zavraždění Césara a jeho poslední vůle tomu učinila přítrž. Nezbylo jí než se vrátit do Egypta.
Osvědčila se jako dobrá panovnice, která se snažila vymanit zemi z římského područnictví. Jenže Egypt byl středem zájmu ve Výchdním Středomoří. Spravovat ho měl Marcus Antonius. Ten si pozval Kleopatru do Tarsu a ta připlula oblečená jako Afrodita a Antonius se do ní zamiloval a odplul s ní do Alexandrie. Zanedbával státnické povinnosti a vrátil Egyptu Kypr, Palestinu, území v Malé Asii. Proti nim se vypravil Octavianus, který mezitím srovnal situaci v Římě a v bitvě u Aktia je porazil. Pak plul obsadit Egypt. Antonius se připravoval na to že zemře v boji, ale vojsko ho zklamalo a tak mu nezbylo než spěchat za Kleopatrou. Tam mu řekli, že spáchala prý sebevraždu. Pokusil se zabít se, ale nepodařilo se mu to. Odnesli ho ke Kleopatře do hrobky, kde umřel v jejím náručí. Vrátila se do paláce a tam ji Octavianus nechal držet, protože ji chtěl předvést jako trofej při svém triumfálním návratu domů. Kleopatra se těsně před odjezdem nechala uštknout kobrou, posvátným hadem egyptských faraónů. Octavianus se pak prohlásil nástupcem egyptských králů a z Egypta se stala římská provincie.
Egypt se stal hlavní obilnicí Říma a zem byla hodně vykořisťována. Chrámy byly pod kontrolou a kněžstvu se nechalo alespoň část jeho práv. Propukají protiřímské povstání a jsou potlačováni s neslýchanou brutalitou. Diokletianus nechal roku 297 n. l. vymazat Egypt z mapy světa a rozdělil ho na pět provincií. Roku 395 připadl Egypt pod moc východořímských císařů z Konstantinopole. To se už poměry v zemi hodně změnily. Od 2. stol se tu hluboce zapouští křesťanctví. Starý Egypt už neexistoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catsnamesbrah Catsnamesbrah | E-mail | Web | 2. února 2017 v 14:02 | Reagovat

Nasla kocicka nevedela, jak ji pojmenovat. Nasla zde je kompletni seznam names for siamese cats http://allcatsnames.com/good-names-for-siamese-cats jmen pro kocky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama